Z let 1623–1624 nacházíme několik účetních záznamů vztahujících se k mlýnu. Užitek z mlýna Šibeničního, který byl na třetinu najat, byl vyčíslen za dva korce žita prodaného za 34 kop grošů, dále jeden korec „žita vejmelného“ za 6 kop grošů, v dalším účetním období byl zisk za žito pouze 19 kop a 30 grošů. Výdaje na mlýn praseckému kováři od zostření 15 voškrdů, šesti pemrlic, svaření dvou zděří na kameny a za jednu kopu hřebíků s širokými hlavami do vodního kola činily celkem 1 kopu 48 grošů.
V soupisu poddaných podle víry z roku 1651 je v závěru soupisu za Nový Bydžov zmíněno: „Mlejnové náležející k městu jsou tři, všechny díky vojenským těžkostem k rozzastavování přišly a k dobrému obecnímu obrácení býti nemohou.“ Z toho vyplývá, že po třicetileté válce mlýn v provozu nebyl.
V roce 1692 se ve farních matrikách nachází zmínka o Matěji Cihláři, mlynáři z Novohrázského mlýna. Pravděpodobně i jeho otec Jan byl předtím zdejším mlynářem.
Na základě reskriptu Marie Terezie byl mlýn, při němž se nacházelo 16 korců polí a 2 jitra luk (celkem 5,8 ha), roku 1757 dědičně prodán Josefu Krumšábrovi (také Krunšábl, Krušnábl) za 650 rýnských zlatých a nájemné činilo 75 zlatých ročně.
Podle Josefského katastru zjišťujeme, že mlýn pod číslem 60 (dle prvního číslování domů v Prasku) vlastnil v roce 1785 Josef Dlask.
Z dochovaných písemností vyplývá, že v červenci 1799 uzavřeli trhovou smlouvu na prodej mlýna jako prodávající Jan a Anna Karáskovi, měšťané novobydžovští, a na druhé straně jako kupující František Nosek z Proseče, panství Hrubá Skála, a Pavel Buchar z harrachovského panství. Cena mlýna byla stanovena na 1748 zlatých.
Záhy z roku 1801 se dochovala trhová smlouva o opětovném prodeji Novohrázského mlýna v Prasku. V tomto roce prodali mlýn František Nosek a Pavel Burchar, kteří ho dříve zakoupili od výše uvedených manželů Karáskových, Janovi Balicharovi, mlynářskému mistrovi z městečka Miletína, a jeho dvou dětem za 1748 zlatých. Z kupních smluv zjišťujeme, že součástí mlýna byla i pila.
V roce 1817 zakoupili od Jana a Marie Balicharových Novohrázský mlýn manželé Jan a Kateřina Blažkovi a manželé Václav a Dorota Burešovi z Pardubic za 3200 zlatých. Ze smlouvy se dozvídáme, že se uvažovalo o stavbě nového stavení, zároveň byl Novohrázský rybník v té době bez vody. Novobydžovský magistrát slíbil, že k mlýnu vybuduje nový náhon. V této souvislosti se dochoval z roku 1814 situační plánek na vybudování nového vodního příkopu k mlýnu. Zednický mistr Josef Martínek vyčíslil náklady na 676 zlatých, které měly být placeny z mlýnského důchodu. Zda došlo k realizaci stavby nového náhonu a budovy nevíme.
Mlýn byl někdy ve 20. či 30. letech 19. století zrušen a zanikl. Novohrázský rybník byl vysušen a kolem Králického potoka vznikly nové louky ze kterých mělo město větší užitek. To se stalo mlýnu zřejmě osudným. Na místě, kde mlýn stával, nezůstalo nic a o bývalé přítomnosti rybníka svědčí pouze pozůstatek části hráze porostlé duby.
O mlýnu v Prasku existuje pověst Mlýn na Nové hrázi v knize Václava Horyny, Perly mezi kamením. Pověst ilustruje zřejmě reálné spory mlynáře s městem Novým Bydžovem, kterému patřil rybník. Tyto spory i ve skutečnosti mohly vést k zániku mlýna.
