V čertové ďúře na Kotouči (lidová báje)
V Tamovském mlýně měli velmi hezkou dceru. Chodil za ní čert a chtěl, aby si ho vzala za muže. Ona pravila, že si ho vezme, ale až odnese Kotouč, který stojí jim ve vyhlídce, a to než kohout ráno zakokrhá.
Čert slíbil, že horu tu odnese. Poněvadž ode dávna vedl jakýsi spor se Štramberáky, chtěl kopec na Štramberk hoditi a se tak sobě odporných a nepříjemných Štramberáků zbaviti. Když se už jedné noci chystal dílo to provésti a Kotouč obcházeje hledal dlouho, kde se jej nejvýhodněji chopiti, předčasně z rána kohout zakokrhal, a čert ze zlosti, že sázku prohrál, kopnul do kopce, až v něm zůstala díra na straně polední. Odtud její jméno "čertova ďúra".
Do Pamětní knihy města Štramberka zapsal začátkem 30. let 20. stol. kronikář Augustin Raška; 11 pověstí o Kotouči zaznamenal ve druhé pol. 19. stol. podle vyprávění své babičky.
http://www.stramberk.info/cs/mesto-stramberk/povesti/v-certove-dure-na-kotouci-lidova-baje.html
Pověst o Tamovickém mlýně
Oldřich Sobek
Liďum pořať nědavaly pokuj všelijake povědačky o tym, jak vlastně vznikly Tamovice. Najvěc se teho napovědalo o Tamovickym mlyně. Staři lide si na besedach povědali, že hdysi davno staval u Kotuča velky větrny mlyn. Byl postaveny celý z kameňa, tagže zdalky vypadal mohutně, tajak nědobytna věž nějakeho hradu. Mlyn patřil mlynařovi Randysovi, keri hospodařil teš ai na okolnich polach. Ve mlyně měl paru čeledinu. Protože sam něměl vlastnich děti, vzal si na vychovani schovanku Marinu. Děfča rostlo tajak z vody a naraz mělo šesnasť roku. Marina byla odvažna, ničeho se něbala a tak něbylo divu, ţe ju mlynař něchaval doma samu, dyš musel načas do světa. Marina fšecko dobře zastala, dohledla ai na chasu při mleťu. Proti nězvanym navštěvnikum byl mlyn dobře chraněny silnymi zďami, okenka byly enem male a k temu eště zamřižovane. Kolem dokola byla vysoka zeť a vjezd do dvora se zaviral těškyma vratama, kere byly železnym plechem obite.
Jedekrať se stalo, že mlynař zase musel odjeť za obchodem. Na tu chvilu čekala lupežnicka banda. Vyčihali si, že mlynař musel vziť na cestu ai čelediny, takže ve mlyně ostala enem sama Marina. A tak o pul noci přelezli zeť, začali vylamovať mřiš a vylamovali jeden kameň za druhym. Počitali s tym, že děfča, kere je samo doma, se budě bať a ani něvyjdě se podivať co se to děje. Řekli si, že ju zamorduju, aby ich potem něvyzradila. Marina ich ale spozorovala hneť, jak začali přelezať ohradni zeť. Hledala, ale něnašla doma žadnu zbraň, mlynař si flintu vzal sebu na cestu. Vzala nahonem do ruky železny ryč a postavila se k okenku, v kerym lupeţnici už vybirali kaměň za kameněm.
Dyš už viděli, že ďura je dosť velka, aby mohli pojednym vlesť do mlyna, odvažil se jeden strčiť hlavu do te ďury a začal prolezať dovnitřku. Marina něčekala, rozmachla se a jednym švihnutim mu tym ryčem srazila hlavu. Bez-hlave tělo vtahla dovnitřku a čekala na dalšiho. „Uš si tam?“ ptal se ten druhy lupič. Uš se němoh dočkať te chvile, eš se začně rabovat. „Uš, poles za mnu“, zahučela Marina. Jak ten druhy lupič strčil hlavu do te vyburane ďury, Marina ho hned připravila o hlavu. A tak se stalo s celu tlupu. Marina pobila jedenasť lupiču. Ten poslední – dvanasty, byl ale opatrny. Byl to sam jejich kapitan. Pomaly strčil hlavu, ale honem ju stáhnul spatky, boviděl, že jeho kamaradi su všeci pobiti. Ryč mu ale zasvištěl kole ucha a kapitan zařval bolesťu. Ta srdnata difka ho sekla do hlavy, ale poranila ho enem lehko. Kapitan se dal na utěk, ale do temne noci vykřikoval kledby a sliboval, že se eště vrati pomstit svoje kamarady. Dyš se mlynař druhy děň vratil z cesty, hneť pospichal do Štramberka na hrad, aby to přepadnuti oznamil vrchnosti. Dyš za chvilu přijel do mlyna rychtař s panskyma pacholkama, nakazal lupiče zahrabať na místo, keremu pravili Brda. Dluhu dobu pry tam byl nahrobni kameň a v něm bylo vytěsane enem jedno pismeno. Chodily se na ten hrob modliť ženy tych lupiču za spasu jejich duši.
Marina mezitym vyrostla v pohlednu děvčicu a mlynař se začal ohlidať po ženichovi. Jedneho dňa u mlyna zastavil kočar. Vystupil z něho bohatý mlady pan a požadal mlynařa o ruku jeho schovanky. Byl velice krasny, měl uhlazene chovani a Marině se od pohledu libil. A tak brzo byla strojena svaďba. Hneť na druhy děň po svaďbě novomanţel si něbojacne děfča odvažal do Halenkova na svůj statek. Jak jeli lesem, temu manţelovi se na hlavě posunul pramen vlasu a Marina naras zbledla. Hneť poznala, že ma na hlavě izvu, keru udělala před časem kapitanovi tych lupiču. Kočar zastavil a kapitan začal volať na svoju novu lupičsku bandu, kera se schovavala za stromama. Difka ale na nic něčekala, ze zaňadřa vytahla pytlik s penězma, kery i mlynař dal jako věno a teho velitela lupiču praštila do spanku. Ten se svalil do kočara a byl mrtvy. Marina vyskočila na kozlik, popadla opraty, praskla do koni a tryskem jela spatky do Štramberka.
Začas mlynař Randys prodal větrny mlyn a ai z Marinu si postavili velký, vodni mlyn v Tamovicach pod kostelem svate Kateřiny. A ten mlyn tam stoji podněs. Esli se Marina eště hdy vydala, to uš něvi nihdo.
Libhošťský zpravodaj, Ročník XI. číslo 7 – Červenec 2009, s. 20,21
Stejnou pověst najdete i v této knize: Jiřina a Jaromír Poláškovi: Z úst do úst:Pověsti ze Štramberku a okolí, Beatris Dobrá, 2006, s. 37,38
Zbojníci v Tamovském mlýně
Když ještě stávala ves Tamovice, ta kterou později vzala velká voda, klapával na potoce Tamovský mlýn. Jednou do mlýna přišel kravař, který hledal službu. Protože mlynář měl velké hospodářství a spoustu dobytka, taho do služby vzali. Po nějakém čase se kravařovi zachtělo medu, a tak šmejdil na zahradě kolem mlynářových úlů. Mlynář ho však uviděl a raději mu řekl, že mu medu dá sám. Jak řekl, tak i udělal. Kravař se zastyděl, že chtěl mlynáře okrást a do rána ho nebylo. Chvilku ho ledali, ale ne moc dlouho, protože do služby se hlásí každou chvíli někdo.
Až po čase do mlýna přišli zbojníci, jedenáct chlapů, Vedl je ten kravař, sám dvanáctý. Po letech ho už ve mlýně nikdo nepoznal, a tak poručil, aby mlynářka navařila halušky, maso.. Pan otec musel hosty počastovat slivovicí. Pak vůdce zbojníků dostal chuť na něco sladkého. Mlynář proto donesl plné necky medu. Vůdce zbojníků při odchodu nakázal svým druhům, aby mlynářovi naplnili necky zlaťáky. To byla odměna mlynáři za to, že je poctivý a ochtně obdaruje pocestné.
Jiřina a Jaromír Poláškovi: Z úst do úst:Pověsti ze Štramberku a okolí, Beatris Dobrá, 2006, s. 36
