mlýn v Kněžmostě, Dolec

1930 - Josef Řehák

rodina Hejnova

1939 - Josef Řehák (RR)

Mezi přesličkami a kapradím stojí starý mlýn. K mlýnici patří i obytná část a hospodářské budovy. Ještě před pár lety byly plné zemědělských strojů, dnes se z těch mašin dochovala sotva půlka. Je to pár měsíců, co se mi podařilo toto úžasné místo navštívit. I když se tu vyřádili zloději i vandalové, za dopoledního sluníčka působilo úžasně. Stará vana, retro lednička, vyrudlé křeslo, kulatý barevnými křídami popsaný stolek, dva roztomilé noční stolky, které původně stály určitě někde jinde, šicí stroj, piano… A já neměla odvahu ho zkusit… Zem pokrývají papíry a knihy vyházené z polic, to už tak pěkné není. Nemám čas šoupat s papíry, a tak později dělám ořezy. Dopisy a další osobní věci se v tom úplně ztrácí. Když to tu opustil člověk, určitě tu takový brajgl nebyl.
Jaké je mé překvapení, když vidím místo o nějakou dobu později. Knihy jsou zpátky v policích, kde nejspíš i původně byly, a mezi nimi vyniknou drobné malé předměty, jakých jsem si předtím nevšimla. Někdo tady uklízel. Nějaká „Hanina“ (náhoda!), ale nejsem to já. Věřte mi, není to mé alter ego, ale skutečná osoba. Ostatně, příspěvek o tom, jak místo prokouklo, byl zveřejněn.
Je to hloupé. Zjistit, že člověk fotil něco, co zkrásnělo. Ale opravdu zkrásnělo?
Jedu to ověřit. Tentokrát fotím mnohem víc detailů. Vidím věci, které jsem předtím neviděla. Kolega urbexer, který zná místo z let předchozích, ale trousí poznámky o brutálním aranžování.
Doma porovnávám fotografie. Které jsou lepší? Paradoxně s bordelem (ale s ořezy). Co dělá místo krásným není pořádek. Je to světlo. Ranní, večerní, polední, nebo naopak téměř žádné. Tady se zadařilo při první návštěvě. Ale urbex nejsou jen fotky. Jsou to zážitky. Usednout do stroje času a nechat se přenést o pár chvil, měsíců či roků nazpátek. Projít se, kudy kráčel někdo jiný. Nahlédnout do jeho minulosti. Nechat znovu ožit prázdnou fabriku či ruinexový zámeček. Dýchat to prchavé fluidum cizí existence. Chci, aby někdo atmosféru místa narušil?
Samozřejmě, že nechci.
Jenže co když nejsem na místě první? (Většinou nejsem.) Chci koukat na bordel po zlodějích?
Ne. Může být fotogenický, ale většinou není.
A co když najdu „naklizené“ místo? Je to aranž, „dělání bordelu“, nebo to samé, jako vandalismus? Či naopak věc záslužná, leč marná, protože u nás žádná lokace stejně dlouho nevydrží? To si musí každý zodpovědět sám.
Žádné místo není úplně opuštěné. I když se v něm už nepracuje, či nebydlí, žije svým vlastním životem. Věci mizí, nebo se naopak objevují nové, které se vyplavily se zavřených skříní, a čím je místo atraktivnější (zejména komorní lokace jako domky), tím víc se stává památníkem osobních věcí člověka, který tam žil.
Za mě ty dobré ženy (ví se, že byly dvě), které v mlýně vracely věci na své původní místo (nebo tam, kde by být mohly), mají palec nahoru.

Hanina Veselá