Ne z každé mouky se upeče sladký svatební koláček.
(finské přísloví)

Veleckých mlýn

Veleckých mlýn
33
33
Suchá Loz
687 53
Uherské Hradiště
Suchá Loz
48° 58' 6.9'', 17° 43' 6.5''
Mlýn bez funkčního vodního motoru
Veleckých mlýn č.p. 33 se nachází ve středu obce na pravém břehu řeky Nivničky. Měl dvě dřevěná vodní kola na vrchní vodu (Oberschlägig). Uvnitř mlýnice se nacházela dvě kompletní mlýnská složení, přičemž jedno mlýnské složení s jedním vodním kolem využíval sousední mlýn č.p. 34.
Mlýnice je součástí dispozice domu č.p. 33, byla částečně zrekonstruována a slouží převážně k obytným účelům. Celý areál mlýna pak dále doplňují klasicistní chlévy z roku 1726 a roubená stodola z kulatých trámů datovaná z roku 1800.
Uprostřed obce
Nivnička
nepřístupný

Obecná historie:

r. 1756 - nejstarší dochovaný letopočet na budově mlýna

           - mlýn vlastnil kníže Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg narozen r. 1711, později jej pak vrchnost pronajala Johannu Magdalovi

r. 1780 - mlýn byl se svolením vrchnosti připsán z jedné poloviny Antonu Magdalovi, druhá polovina přešla po matce na Martina Magdala

r. 1839 -  Martin Magdal svou polovinu mlýna odstoupil Martinu Welletzkymu narozenému r. 1777

r. 1843 - na obou částech mlýna - 33/a a 33/b veden Georg Wellecky narozen r. 1823, syn Martina Welletzkyho

r. 1880 - majitelem mlýna č. 33 Jiří Velecký narozen r. 1860, syn Georga Welleckyho

r. 1918 - majitelem mlýna č. 33 Martin Velecký narozen r. 1883, syn Jiřího Veleckého

r. 1924 - majiteli mlýna č. 33 Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r.1896 vdova po Martinu Veleckém a jejich dcera nezletilá Marie Velecká narozena r. 1919

r. 1939 - majiteli mlýna č. 33 manželé Jan Velecký narozen r. 1904 a Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r. 1896

5.12.1941 - mlýn č. 33 německými úřady uzavřen, zaplombován a úředně zapečetěn

r. 1945 - mlýn č. 33 obnovil svoji mlynářskou činnost

r. 1951 - vydáno nařízení nucené likvidace mlýna č. 33 na základě usnesení komunistických úřadů a KNV Gottwaldov, rozhodnutí č.j. VIII-512.33-1951-likv.

r. 1952 - majitelkou mlýna č. 33 Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r. 1896 vdova po Janu Veleckém

r. 1955 - mlýn č. 33 bez vody, velká voda na Bystřičce strhla dřevěný jez, který již nebyl obnoven. Po několika stoletích vodním náhonem přestala téct potoční voda.

r. 1972 - majiteli mlýna č. 33 oba synové Jana a Johanny Veleckých, Josef Velecký narozen r. 1931 s manželkou Františkou Veleckou narozenou r. 1925 a Martin Velecký narozen r. 1934 s manželkou Věrou Veleckou narozenou r. 1938

r. 1979 - manželé Josef Velecký a Františka Velecká odstoupili svoji polovinu mlýna č. 33 manželům Martinovi Veleckému narozenému r. 1934 a Věře Velecké narozené r. 1938

r. 1990 - provedena rekonstrukce budovy mlýna č. 33

r. 2005 - majitelem mlýna č. 33 Martin Velecký narozen r. 1963, syn manželů Martina a Věry Veleckých

 

  Budova původně kdysi vrchnostenského mlýna leží ve středu obce Suchá Loz na moravské části úpatí Bílých Karpat přibližně jen 7 km vzdušnou čarou od slovenských hranic, v oblasti zvané Moravské Slovácko.

  Tento mlýn, společně s přilehlými pozemky a statkem (tzv. majírem), byl součástí panského dvora v Suché Lozi, který vlastnil kníže Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg (Václav Antonín z Kounic-Rietbergu). Narodil se ve Vídni roku 1711 a pocházel ze starého významného moravského rytířsko-šlechtického rodu Kouniců. Byl klíčovým císařským diplomatem a zároveň vyslancem odpovědným za císařskou zahraniční politiku. Podle letopočtu dochovaného uvnitř budovy, vznikl vodní mlýn v roce 1756 za vlády královny české a uherské, arcivévodkyně rakouské, Marie Terezie. Existuje zde však i velká pravděpodobnost, že tento mlýn je ještě staršího data, než je v budově dochovaný letopočet. V minulosti se totiž mlýn, stejně jako obec Suchá Loz, nacházel ve velmi těsné blízkosti při uherské hranici. A právě odtud v těchto dobách obyvatelé Suché Lozi velmi trpěli častými vpády Uhrů, Turků a Tatarů. Jak uvádí obecní kronika při jednom takovém krvavém tatarském vpádu z Uher v roce 1663 bylo v obci zabito 50 osob, celá obec byla vypálena, bylo odvlečeno 93 kusů hovězího dobytka a 430 kusů ovcí. Částečně zničena a vypleněna pak byla obec rovněž i v letech 1638, 1704 a 1705. V těchto pro lid neblahých letech lze s jistotou předpokládat, že i tento vodní mlýn díky svému významu a strategické poloze ve středu obce zcela jistě neunikl případnému možnému útoku, vypálení a poničení. Své obnovené výstavby se tak tedy mohl dočkat až po těchto těžkých dobách. Odpovídala by tomu i skutečnost, že dům č.p. 33, jehož součástí dispozice domu je i tato mlýnice, byl po těchto barbarských nájezdech znovu obnoven a vystavěn podle dodnes dochovaného letopočtu na hlavním dubovém trámu domu v roce 1726. Samotná mlýnice pak tedy mohla být vrchností opět znovu opravena a zrekonstruována v uvedeném roce 1756, což by jen nasvědčovalo tomu, že může být ještě daleko staršího data, než je v ní tento nejstarší dochovaný letopočet.

  V tomto období vlastnila vrchnost převážnou většinu mlýnů a měla monopol na mletí obilí, neboť to zaručovalo jak jisté finanční příjmy, tak i velkou důležitost pro chod celé vesnice. Při takovém mlýně býval většinou i vrchnostenský statek, kterému se říkalo majír. Na tyto vrchnostenské mlýny si pak vrchnost najímala mlynáře. Zároveň vydala také nařízení, kterému se říkalo mlýnský přímus. Znamenalo to, že poddaní nesměli pod značnou pokutou mlít jinde, než na mlýnech panství. Stávalo se často, že i v rámci panství byli poddaní přikázáni k přesně určenému mlýnu. Pokuta nedodržení tohoto nařízení nemusela být jen finanční. Poddaní, kteří neuposlechli tohoto nařízení vrchnosti, mohli být zavřeni až na dvě neděle do věznice "jiným ku příkladu", nebo vrchnosti propadlo tolik jejich obilí, kolik bylo pomleto v cizím mlýně. Teprve s příchodem římskoněmeckého císaře a panovníka habsburské monarchie Josefa II (1741-1790) byl mlýnský přímus nejprve zmírněn, takže poddaní mohli mlít kdekoliv na panství, a v roce 1789 byl zrušen úplně.

  Kníže Václav Antonín z Kounic-Rietbergu, majitel tohoto mlýna a nejbližší poradce císařovny Marie Terezie, zaneprázdněn svojí neustálou politickou činností, rozhodl se v Suché Lozi i na jiných místech uherskobrodského panství přenechat správu svých statků vrchnostenským úředníkům a vyhradil si pouze osobní kontrolu nad jejich hospodařením. Vzhledem k tomu, že hospodaření v Suché Lozi na polnostech s cukrovou třtinou a vinohradech nebylo tou dobou až tak výnosné a provozní náklady na tento jeho mlýn byly rok od roku čím dál tím vyšší, rozhodla se vrchnost mlýn č. 33 společně s přilehlým majírem (statkem), jenž byl majetkem knížete Václava Antonína z Kounic-Rietbergu, pronajmout Johannu Magdalovi. Nájemní smlouva byla vždy sjednávána na dobu určitou. Vrchnost v ní nebyla k mlynáři Johannu Magdalovi nikterak mírná. Pokud například došlo v tomto mlýně k vážné poruše a mlýn zůstal delší dobu stát, nebyla činže mlynáři ze strany vrchnosti snížena ani o jediný krejcar. Nájem z tohoto pronajatého mlýna takto vynášel mnohem více, než bylo dřívější hospodaření na mlýně ve vlastní režii vrchnosti. Teprve o několik desítek let později, 16. srpna roku 1780 byl se souhlasem vrchnosti připsán tento horní vrchnostenský mlýn v ceně 300 zlatých z jedné poloviny Antonu Magdalovi po jeho zemřelém otci Johannu Magdalovi a druhá polovina po matce Anně Magdalové byla připsána Martinovi Magdalovi. Ten vlastnil svoji polovinu mlýna 33/a do 19. prosince roku 1839. Tohoto dne Martin Magdal odprodal za 1.320 florentů stříbra svoji polovinu mlýna č. 33 včetně pozemků patřících k mlýnu mlynáři Martinu Welletzkymu narozenému 1777 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 11. června 1815), jehož manželkou byla Justina Waschiczek. Martin Welletzky v té době již majitel sucholožského mlýna č. 83, známého dnes jako Sedláčkův mlýn, byl synem mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho (zapsán do cechu mistrů mlynářských 2. února 1798), a jeho manželky Rosiny, dcery Jana Vitka z Bystřice. Zároveň byl také i vnukem mlynářského mistra Antosse Welletzkyho narozeného 1722 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 3. února 1759), a jeho manželky Barbary Hawel, kterážto byla vnučkou mlynářského mistra Waczlawa Pollanskyho (přijat do cechu mistrů mlynářských v den Svatého Těla Božího roku 1713), kteří postupně vlastnili v Suché Lozi mlýn č. 3, známý také jako Polanských mlýn. Thomas Welletzky narozen 1789 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1809), jehož rodiči byli mlynářský mistr Antonius Matheus Welletzky narozený 1758 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1798), majitel jednoho složení mlýna č. 3 a jeho manželka Anna Stojaspalin, dcera mlynáře z Dolního Němčí, pak společně se svým bratrancem Martinem Welletzkym pokračovali v této letité mlynářské rodinné tradici. Martin Welletzky obdržel později od svého otce mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho finanční obnos, který použil na výstavbu sucholožského mlýna č. 83. Jeho bratranec Thomas Welletzky dostal zase po otci roku 1805 jedno složení mlýna č. 3, kde dále pokračoval v mlynářské živnosti. Zbylých pět Thomasových sourozenců mělo být podle smlouvy vyplaceno od Thomase Welletzkyho. Martin Welletzky, majitel sucholožských mlýnů č. 83 a č. 33, měl se svojí manželkou Justinou Waschiczek celkem jedenáct dětí, z nichž opět jejich dva synové Martinus (Martin) Wellecky narozen 1812 a Georg (Jiří) Wellecky narozen 1823 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 23. června 1859), dále pokračovali v rodinné mlynářské tradici. Zatímco bratr Jiřího, Martin Velecký mlel se svým otcem na mlýně č. 83, Jiří Velecký chodil mlít do mlýna č. 33. Tam se také seznámil s krásnou Barborou, dcerou majitele sucholožského mlýna č. 34 Stefana Korcžeka, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Netrvalo dlouho a v létě roku 1844 obec Suchá Loz zažila velikou svatbu. Syn mlynářského mistra Martina Welletzkyho, Jiří Velecký si vzal za ženu Barboru Korcžekovou, narozenou 1827, dceru Stefana Korcžeka, majitele mlýna č. 34, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Barbora dostala věnem od svého otce 400 rýnských stříbra a Jiří dostal od svého otce Martina Welletzkyho mlýn č. 33 v ceně 900 rýnských stříbra. K mlýnu č. 33 pak dále přibyly velké polnosti, různý dobytek, pár volů, vůz, pluh a celá řada hospodářského zařízení. Šťastným spojením těchto dvou mladých lidí jako byla Barbora s pověstí mimořádně nadané a rozvážné půvabné ženy a Jiřího, co by silného muže zručného svého mlynářského řemesla hospodáře, přinesli tomu celému mlynářskému velkostatku č. 33 veliké štěstí a nevídanou prosperitu. Na Veleckých statku i ve mlýně bylo v té době zaměstnáno mnoho lidí a i díky Barbořiným rodičům, mimořádné pracovitosti Jiřího a obchodního nadání Barbory se o tomto mlýně hovořilo široko daleko po celém Uherskobrodsku. Součástí mlynářské živnosti v té době nebylo pouze mletí obilí, ale také i obchod. O ten se především pečlivě starala sama Barbora. Na tento mlýn se totiž vztahovalo významné mlynářské a obchodní privilegium v podobě artikule, kteroužto 1. září roku 1712 vydal císař římský, král český, uherský a arcivévoda rakouský Karel VI. Ta zaručovala všem mlynářským mistrům z tohoto mlýna povolení dovážet mouku, chléb a koláče na veřejné jarmarky konající se v královském městě Uherském Hradišti a to dle městských výsad a bez újmy na městském mýtu. K obchodům bylo také tímto mlýnem pravidelně využíváno týdenních trhů, jenž se konaly každý čtvrtek ve městě  Uherském Brodu, které roku 1793 potvrdil tomuto městu sám císař František I.

  Mlynářství zde ve mlýně č. 33, stejně jako na jiných mlýnech, tou dobu obnášelo velice náročnou živnost. V případě mlynářského rodu Veleckých se toto řemeslo dědilo z generace na generaci po celá staletí. Potomci těchto mlynářů již od útlého mládí získávali mnohdy pracně nabyté zkušenosti od svých otců a praotců, mlynářských mistrů. Přesto všichni Velečtí mlynáři prošli tříletou učňovskou dobou a složili náročné zkoušky, při nichž byli povinni prokázat, že umí nejenom mlít obilí, ale hlavně také mlýn postavit, vše do něj zhotovit a mlýn také i vystrojit. To obnášelo jak znalosti s užitím a opracováním dřeva, tak i s finálním opracováním mlýnských kamenů. Při zkoušce museli rovněž prokázat, že umí ke mlýnu přivést vodu, což se neobešlo bez základních vědomostí o hydrologii, vodních tocích, měření, výpočtech, ale třeba i o základech mechaniky a fyziky. Po úspěšně vykonané zkoušce před zkušební komisí jmenovanou mlynářským cechem se teprve stali mlynářskými mistry a následně byli zapsáni do knihy cechu mistrů mlynářských, kraje Hradišťského. Na základě takto prokázaných odborných znalostí získali všichni mlynářští mistři rodu Veleckých oprávnění užívat ve svém erbu znak mlynářského cechu, což představovalo pro všechny příchozí zákazníky punc mlynářské kvality v tomto mlýně. Za mletí měřice pšenice na mouku se zde platila částka jednoho krejcaru, ječmene na hrubé kroupy za jeden a půl krejcaru, na malé kroupičky po třech krejcarech a prosa po půl druhém krejcaru. Každý šestnáctý díl obilí byl osvobozen od jakýchkoliv poplatků, neboť tento díl vždy připadal vrchnosti. Pokud si sám zákazník neposlal do mlýna čeládku na pomocné práce při mletí obilí, účtoval se v tomto mlýně ještě poplatek za každou měřici jeden krejcar navíc. Mlynářský mistr Jiří Velecký pak z tohoto mlýna odváděl vrchnosti daň a to z jednoho mlýnského vodního kola nebo palečného kola 2 zlaté moravské, za pohon vrchního mlecího kamene běhounu a spodního mlecího kamene valounu rovněž 2 zlaté moravské, od hřídele či válce 2 zlaté moravské a od nového koše taktéž 2 zlaté moravské. Při práci ve mlýně se pracovalo s obilím velice šetrně. Ze špatného obilí se vymílalo více otrub, aby mouka nebyla úplně černá. Otrubami se pak krmil dobytek. Pro čeládku a robotníky se mlelo z horšího, ale nikoliv úplně špatného obilí, aby chléb nebyl docela černý, jak se prý občas někdy stávalo. Lepší obilí bylo určené na prodej a z nejkvalitnějšího se mlela mouka pro panstvo. Pro vrchnostenské úředníky se pekl chléb z krásné vyrážky, pro ostatní čeleď a žence chléb černější, větší a těžší. Panoval zde také dobrý zavedený zvyk, že Barbora Velecká měla pro zákazníky, kteří přišli mlít do mlýna, připravený čerstvě upečený chléb společně s medem z úlů jejich včel, kterým je vždy vřele uvítala a štědře pohostila. Jiří Velecký měl se svojí manželkou Barborou rozenou Korčekovou celkem sedm dětí. Vzhledem k tomu, že v té době bylo Jiříků v domě mnoho, stávaly se pak veselé příhody, které se vykládají dodnes po celé generace. Například když se z malé kolébky začal ozývat dětský pláč, v tu dobu právě v kuchyni prací zaneprázdněná Barbora často k pobavení všech zákazníků volala místním moravským nářečím do mlýna na svého manžela, mlynáře Jiřího Veleckého: „Juro, zavolaj Jurku, nech ide kolébat malého Juříčka!“ Práce ve mlýně i na statku byla často spojována s radostí, elánem i zpěvem. Veleckých mlýn se tou dobou stal centrem vzdělanosti, kde se lidé při mletí obilí ve větším počtu setkávali, vzájemně si mezi sebou vyměňovali různé zkušenosti, poznatky a informace. Společně zde také skládali básně a písně, které se z této doby dochovaly v originální ručně psané sbírce až do dnes. Během tohoto období tak zde vzniklo mnoho písní, které se přímo vztahují k tomuto mlýnu a mlynářskému statku. Z těch známějších lze vzpomenout píseň: „Ej na veleckých lukách…“, kterou můžete najít například zde: http://www.lipina.org/kuncjanslovackejednohlasepisne/m045.htm

  V tomto již zmiňovaném období zde také podle dochovaných záznamů vznikla zcela určitě nejznámější píseň: „Teče voda, teče cez Velecký majír“ která se váže k budově mlýna č. 33 a jeho vodnímu náhonu, který protékal 190 m dlouhým kanálem přes celý Velecký majír (statek) až k samotnému mlýnu. Slovo majír, které se v té době v místním nářečí používalo k označení statku či velkostatku, pochází z německého Meierhof. Podrobnější vysvětlení nářečného výrazu „velecký majír“ najdete zde: http://cs.wiktionary.org/wiki/majír Tato píseň, jak se s přibývajícím časem i oblibou šířila, postupně zlidověla jak v Čechách, tak i na blízkém Slovensku a zároveň se také později stala velice oblíbenou písní prezidenta T. G. Masaryka, moravského rodáka z nedalekého Hodonína. Často pak byla hrána na počest panu prezidentovi při různých oficiálních státních návštěvách v zahraničí, čímž se stala i světově známou. Píseň „Teče voda, teče cez Velecký majír“ si můžete s laskavým svolením zpěvaček paní Hany Buštíkové a Dany Vlkové, Duo Kamelie, poslechnout zde: http://youtu.be/eFH1uTS6h38

  Jak již bylo zažitou rodinnou mlynářskou tradicí rodu Veleckých i mlynář Jiří Velecký si vychoval ze svých sedmi dětí svého nástupce. Byl jím jeho syn mlynář Jiří Velecký, narozený roku 1860. Ten se později oženil s Annou Mandíkovou narozenou roku 1866. Společně pak vychovali pět dětí. Nejstarší syn mlynáře Jiřího Veleckého, kterým byl Martin Velecký, narozený roku 1883, se oženil s Markétou Mahdalovou. V roce 1909 se jim narodila dcera Růžena. O dva roky později v roce 1911 však umírá jeho mladá manželka Markéta při komplikovaném porodu a nepodaří se zachránit ani jejich právě narozené dítě. Mlýn Veleckých již tou dobou pomalu začíná opouštět štěstí. Následně v roce 1914 vypukne 1. světová válka, do které odchází nejstarší ze synů mlynáře Jiřího Veleckého, již vdovec Martin Velecký, který měl právě převzít mlýn po svém otci mlynáři Jiřím Veleckém. O dva roky později roku 1916 umírá také Anna Velecká, manželka mlynáře Jiřího Veleckého. O další dva roky později v roce 1918 v době, kdy vypukla celá řada smrtelných nemocí, jako byla španělská chřipka, záškrt či tuberkulóza, zemřela i dcera Jiřího Veleckého, Marie Velecká a to v pouhých 24 letech. Ovdovělý mlynář Jiří Velecký však i nadále vytrvale provozuje mlýn č. 33. S koncem 1. světové války se vrací syn mlynáře Jiřího Veleckého, ovdovělý Martin Velecký. Ten se roku 1918 ožení s Johannou Adamcovou a přebírá po svém otci v duchu rodinné mlynářské tradice mlýn č. 33. Společně s jeho manželkou Johannou se jim pak narodí tři dcery. Mlynář Martin Velecký však trpí vážnými následky psychicky traumatizujících událostí, které, prožil v 1. světové válce. Následkem toho u něho brzy propukne nemoc, které v roce 1924 podlehne. Po jeho smrti je mlýn v majetku jeho ženy Johanny Velecké a jeho dcery nezletilé Marie Velecké. Práce ve Veleckých mlýně č. 33 se tak po roce 1924 znovu neúnavně a houževnatě ujímá již zestárlý vdovec mlynář Jiří Velecký, otec jeho předčasně zesnulého syna mlynáře Martina Veleckého. Zdá se, že mlynářská dynastie rodu Veleckých se v tomto mlýně pomalu blíží svému konci. I přes tuto složitou rodinnou situaci nachází mlynář Jiří Velecký znovu svého vhodného nástupce. Do mlýna přichází jeho mladý urostlý synovec Jan Velecký, narozený roku 1904, vnuk mlynáře Jiřího (Georga) Veleckého, narozeného roku 1823, z Veleckých mlýna č. 33. Ten se v roce 1930 ožení s ovdovělou Johannou Veleckou a postupně se ujímá jak mlýna, tak celého mlynářského statku. Majitelem mlýna se stal Jan Velecký se svojí ženou Johannou v roce 1939. Společně také vychovali své dva syny a čtyři dcery z předchozího manželství. Politická situace ve světě však novým majitelům opět vůbec nepřála. V ten samý rok totiž vypukla 2. světová válka. Po následné okupaci Československa byl Veleckých mlýn č. 33 dne 5. prosince 1941 německými úřady uzavřen, zaplombován a úředně zapečetěn, podobně jako všechny mlýny v Suché Lozi. Samotná válečná fronta se na jaře roku 1945 nevyhnula ani místu tohoto mlýna. Rumunští vojáci se společně s Rudou armádou snažili prolomit zdejší urputnou německou obrannou linii, avšak hornatý terén Bílých Karpat jim to velice znesnadňoval. Z tohoto důvodu byla do bojů nasazena spojenecká letadla, která zde provedla několik náletů. Během nich na domy v Suché Lozi dopadlo mnoho bomb, po nichž zmizela i celá stavení. Samotnou budovu mlýna i přilehlého statku bomby však jen těsně minuly. Mlýn vykazoval pouze lehká poškození především následkem střepin a silných tlakových vln. V suterénu mlýna, v místě kde se nachází klenutý kamenný sklep a 80 cm silné obvodové kamenné zdi, našlo mnoho lidí z blízkého i vzdáleného okolí dokonalý úkryt před ničivými nálety. Při jednom z náletů však silná tlaková vlna odhodila do mlýnského náhonu dceru mlynáře Martina Veleckého, Jiřinu Veleckou, která na následky zranění, jenž utrpěla, později zemřela ve věku 23 let. S koncem 2. světové války v roce 1945 znovu mlýn obnovuje svoji mlynářskou činnost, avšak nikoliv na dlouho. V únoru roku 1948 se k moci dostává komunistický režim, který postupně nemilosrdně likviduje každé soukromé hospodářství a zakládá jednotná zemědělská družstva (JZD). V roce 1951 je tak na mlýn č. 33 vydáno nařízení nucené likvidace a to na základě usnesení komunistických úřadů a KNV Gottwaldov, rozhodnutí č.j. VIII-512.33-1951-likv. Podobný osud postupně stihl i ostatní mlýny v Suché Lozi. V tomto roce 1951, po těžké nemoci, také umírá i poslední mlynář z tohoto mlýna, kterým byl Jan Velecký. Smutně avšak zároveň i symbolicky tak odchází poslední mlynář ve chvíli stejně smutného konce tohoto dávného vodního mlýna. Po několika stoletích tak definitivně ustal pravidelně klapající rytmus mlýnských vodních kol i typické zvuky stojů zdejšího mlýna. Mlynářské zařízení je postupně rozebráno a zničeno, zemědělské pozemky jsou zestátněny a z hospodářského statku je proti vůli majitelky mlýna Johanny Velecké odvlečen jak dobytek, tak i stroje a zařízení do nově vzniklého místního jednotného zemědělského družstva. V následujících letech pak pokračuje perzekuce ze strany komunistického režimu vůči majitelce Johanně Velecké a ostatním členům její rodiny, kteří odmítli vstoupit do JZD. Mlýnská budova i celý statek, který vždy žil neobyčejným pracovním i obchodním ruchem a životem mnoha lidí, náhle zeje opuštěný a prázdný. Zůstává v něm již pouze osamocená majitelka mlýna vdova Johanna Velecká. V roce 1955 velká voda na Bystřičce strhla dřevěný jez, kterým byla voda přiváděna do mlýnského náhonu. Ten již nebyl nikdy obnoven. A tak po několika stoletích vodním náhonem přestala téct potoční voda. Koryto náhonu vyschlo a začalo postupně zarůstat místní bujnou vegetací. V roce 1963 nařizuje Odbor vodního hospodářství a energetiky pro věci zemědělství a lesnictví při Okresním národním výboru v Uherském Hradišti oběma majitelům mlýnů č. 33 i č. 34 z bezpečnostních důvodů zaklenout lednici betonovými rourami přes prostor spádiště. Zaklenutí pak zakončit šachtou opatřenou mříží na způsob lapače splavenin a spádiště dále zasypat hlínou až do výše terénu. Na tomto místě je pak o několik let později postavena přístavba domu č. 34. Krátce před svojí smrtí v roce 1972 odkázala Johanna Velecká mlýn svým dvěma synům Josefu Veleckému narozenému 1931 a Martinovi Veleckému narozenému 1934, i s jejich manželkami. V roce 1979 odkoupil Martin Velecký narozený 1934 se svojí manželkou Věrou polovinu svého bratra Josefa Veleckého narozeného 1931 a jeho manželky Františky a staly se tak majiteli celého mlýna. V té době již byla dlouhý čas neudržovaná budova mlýna ve velmi špatném technickém stavu, nevalného vzhledu a stávala se nebezpečnou. Proto v roce 1990 provedl Martin Velecký, narozen 1934, její rekonstrukci, která byla řešena jistým kompromisem a to tak, že část interiéru budovy byla realizována jako obytná část ve starobylém stylu, přičemž zbytek budovy mlýna zůstal zcela zachován, aby i nadále nesmazatelně připomínal svoji dlouhou mlynářskou historii. Během rekonstrukce tak byly obvodové kamenné zdi mlýna, široké 80 cm a vysoké 240 cm, zpevněny jejich vyspárováním, na nich pak pokračující zdivo z nepálených cihel tzv. kotovic bylo opatřeno šedou břízolitovou omítkou. Uvnitř budovy byl zaveden elektrický proud, opraveny byly také podlahy i vnitřní omítky, je vyměněna střešní krytina, částečně opraven krov, včetně vybudování části nové přístavby krovu směrem k domu č. 34, která zde původně nebývala. Z důvodu lepšího prosvětlení interiéru mlýnské budovy byla do ulice vybourána dvě menší okna, která nahradila původní dvě malinká větrací okénka mlýna. V roce 2005 pak převedli Věra a Martin Velecký mlýn do vlastnictví jejich syna Martina Veleckého narozeného 1963.

  Veleckých mlýn č. 33 je nejstarším dochovaným mlýnem ze všech původních sucholožských mlýnů. Za tento dlouhý čas mnohé události výrazně ovlivnily životy lidí v tomto mlýně. Obzvláště to byla sedmiletá Prusko-rakouská válka v letech 1756-1763, několik morových epidemií, z nichž nejrozsáhlejší byla ta cholery v letech 1831-1832, obě světové války v letech 1914-1918 a 1939-1945 a následné období komunistické kolektivizace v letech 1951-1954. Napsati podrobně do detailů pohnutou historii toho starého vodního mlýna vydalo by na mnoho knih. Budete-li mít však někdy cestu okolo tohoto Veleckých mlýna, pak se na chvíli zastavte a ve svých myslích věnujte prosím tichou vzpomínku na ty početné generace lidí, kteří zde prožívali své osudy, lásky, štěstí, bolest i utrpení a v duchu se skloňte před jejich neskutečnou houževnatostí, pracovitostí a umem. Vězte, že právě zde na tomto místě žili a pracovali opravdoví mistři svého mlynářského řemesla.

 

 Poznámka:

Od samého začátku 18. století je v původních originálech archivních matričních záznamů uváděno příjmení „Welletzky“ nebo také „Welleczky“, později pak „Wellecky“ v této psané podobě. Během 19. století je příjmení již postupně uváděno v dnešní  písemné formě jako „Velecký“. Jeho psaná podoba se přechodem z německého jazyka na jazyk český přirozeným vývojem gramaticky měnila, ale původní výslovnost příjmení však zůstává po celá staletí naprosto nezměněna.

Velký mlynářský rod Welletzkych ze Suché Lozi byl po svých předcích spřízněn s dalšími významnými mlynářskými rody z tohoto kraje, kterými byli Polanští a Magdalovi ze Suché Lozi, Kopunczovi z Ordějova, Bobkovi a Bércovi z Bystřice pod Lopeníkem, Stojaspalovi z Dolního Němčí a Korcžekovi z uherskobrodského předměstí.

Celé generace mlynářů Veleckých vlastnily tento Veleckých mlýn a jejich přímí potomci jej vlastní až dodnes.

Ve starších pramenech je také říčka Nivnička uváděna také jako Bystřička.

 

 

 

 

 

 

 


Historie mlýna obsahuje událost z období:

  Budova původně kdysi vrchnostenského mlýna leží ve středu obce Suchá Loz na moravské části úpatí Bílých Karpat přibližně jen 7 km vzdušnou čarou od slovenských hranic, v oblasti zvané Moravské Slovácko.

  Veleckých mlýn č. 33 je dnes nejstarším dochovaným mlýnem ze všech původních sucholožských mlýnů. Tento mlýn, společně s přilehlými pozemky a statkem (tzv. majírem), byl součástí panského dvora v Suché Lozi, který vlastnil kníže Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg (Václav Antonín z Kounic-Rietbergu). Narodil se ve Vídni roku 1711 a pocházel ze starého významného moravského rytířsko-šlechtického rodu Kouniců. Byl klíčovým císařským diplomatem a zároveň vyslancem odpovědným za císařskou zahraniční politiku. Podle letopočtu dochovaného uvnitř budovy, vznikl vodní mlýn v roce 1756 za vlády královny české a uherské, arcivévodkyně rakouské, Marie Terezie. Existuje zde však i velká pravděpodobnost, že tento mlýn je ještě staršího data, než je v budově dochovaný letopočet. V minulosti se totiž mlýn, stejně jako obec Suchá Loz, nacházel ve velmi těsné blízkosti při uherské hranici. A právě odtud v těchto dobách obyvatelé Suché Lozi velmi trpěli častými vpády Uhrů, Turků a Tatarů. Jak uvádí obecní kronika při jednom takovém krvavém tatarském vpádu z Uher v roce 1663 bylo v obci zabito 50 osob, celá obec byla vypálena, bylo odvlečeno 93 kusů hovězího dobytka a 430 kusů ovcí. Částečně zničena a vypleněna pak byla obec rovněž i v letech 1638, 1704 a 1705. V těchto pro lid neblahých letech lze s jistotou předpokládat, že i tento vodní mlýn díky svému významu a strategické poloze ve středu obce zcela jistě neunikl případnému možnému útoku, vypálení a poničení. Své obnovené výstavby se tak tedy mohl dočkat až po těchto těžkých dobách. Odpovídala by tomu i skutečnost, že dům č.p. 33, jehož součástí dispozice domu je i tato mlýnice, byl po těchto barbarských nájezdech znovu obnoven a vystavěn podle dodnes dochovaného letopočtu na hlavním dubovém trámu domu v roce 1726. Samotná mlýnice pak tedy mohla být vrchností opět znovu opravena a zrekonstruována v uvedeném roce 1756, což by jen nasvědčovalo tomu, že může být ještě staršího data, než je v ní tento nejstarší dochovaný letopočet.

  V tomto období vlastnila vrchnost převážnou většinu mlýnů a měla monopol na mletí obilí, neboť to zaručovalo jak jisté finanční příjmy, tak i velkou důležitost pro chod celé vesnice. Při takovém mlýně býval většinou i vrchnostenský statek, kterému se říkalo majír. Na tyto vrchnostenské mlýny si pak vrchnost najímala mlynáře. Zároveň vydala také nařízení, kterému se říkalo mlýnský přímus. Znamenalo to, že poddaní nesměli pod značnou pokutou mlít jinde, než na mlýnech panství. Stávalo se často, že i v rámci panství byli poddaní přikázáni k přesně určenému mlýnu. Pokuta nedodržení tohoto nařízení nemusela být pouze finanční. Poddaní, kteří neuposlechli tohoto nařízení vrchnosti, mohli být zavřeni až na dvě neděle do vězení "jiným ku příkladu", nebo vrchnosti propadlo tolik jejich obilí, kolik bylo pomleto v cizím mlýně. Teprve s příchodem římskoněmeckého císaře a panovníka habsburské monarchie Josefa II (1741-1790) byl mlýnský přímus nejprve zmírněn, takže poddaní mohli mlít kdekoliv na panství, a v roce 1789 byl zrušen úplně.

  Kníže Václav Antonín z Kounic-Rietbergu, majitel tohoto mlýna a nejbližší poradce císařovny Marie Terezie, zaneprázdněn svojí neustálou politickou činností, rozhodl se v Suché Lozi i na jiných místech uherskobrodského panství přenechat správu svých statků vrchnostenským úředníkům a vyhradil si pouze osobní kontrolu nad jejich hospodařením. Vzhledem k tomu, že hospodaření v Suché Lozi na polnostech s cukrovou třtinou a vinohradech nebylo tou dobou až tak výnosné a provozní náklady na tento jeho mlýn byly rok od roku čím dál tím vyšší, rozhodla se vrchnost mlýn č. 33 společně s přilehlým majírem (statkem), jenž byl majetkem knížete Václava Antonína z Kounic-Rietbergu, pronajmout Johannu Magdalovi. Nájemní smlouva byla vždy sjednávána na dobu určitou. Vrchnost v ní nebyla k mlynáři Johannu Magdalovi nikterak mírná. Pokud například došlo v tomto mlýně k vážné poruše a mlýn zůstal delší dobu stát, nebyla činže mlynáři ze strany vrchnosti snížena ani o jediný krejcar. Nájem z tohoto pronajatého mlýna takto vynášel mnohem více, než bylo dřívější hospodaření na mlýně ve vlastní režii vrchnosti. Teprve o několik desítek let později, 16. srpna roku 1780 byl se souhlasem vrchnosti připsán tento horní vrchnostenský mlýn v ceně 300 zlatých z jedné poloviny Antonu Magdalovi po jeho zemřelém otci Johannu Magdalovi a druhá polovina po matce Anně Magdalové byla připsána Martinovi Magdalovi. Ten vlastnil svoji polovinu mlýna 33/a do 19. prosince roku 1839. Tohoto dne Martin Magdal odprodal za 1.320 florentů stříbra svoji polovinu mlýna č. 33 včetně pozemků patřících k mlýnu mlynáři Martinu Welletzkymu narozenému 1777 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 11. června 1815), jehož manželkou byla Justina Waschiczek. Martin Welletzky v té době již majitel sucholožského mlýna č. 83, známého dnes jako Sedláčkův mlýn, byl synem mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho (zapsán do cechu mistrů mlynářských 2. února 1798), a jeho manželky Rosiny, dcery Jana Vitka z Bystřice. Zároveň byl také i vnukem mlynářského mistra Antosse Welletzkyho narozeného 1722 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 3. února 1759), a jeho manželky Barbary Hawel, kterážto byla vnučkou mlynářského mistra Waczlawa Pollanskyho (přijat do cechu mistrů mlynářských v den Svatého Těla Božího roku 1713), kteří postupně vlastnili v Suché Lozi mlýn č. 3, známý také jako Polanských mlýn. Thomas Welletzky narozen 1789 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1809), jehož rodiči byli mlynářský mistr Antonius Matheus Welletzky narozený 1758 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1798), majitel jednoho složení mlýna č. 3 a jeho manželka Anna Stojaspalin, dcera mlynáře z Dolního Němčí, pak společně se svým bratrancem Martinem Welletzkym pokračovali v této letité mlynářské rodinné tradici. Martin Welletzky obdržel později od svého otce mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho finanční obnos, který použil na výstavbu sucholožského mlýna č. 83. Jeho bratranec Thomas Welletzky dostal zase po otci roku 1805 jedno složení mlýna č. 3, kde dále pokračoval v mlynářské živnosti. Zbylých pět Thomasových sourozenců mělo být podle smlouvy vyplaceno od Thomase Welletzkyho. Martin Welletzky, majitel sucholožských mlýnů č. 83 a č. 33, měl se svojí manželkou Justinou Waschiczek celkem jedenáct dětí, z nichž opět jejich dva synové Martinus (Martin) Wellecky narozen 1812 a Georg (Jiří) Wellecky narozen 1823 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 23. června 1859), dále pokračovali v rodinné mlynářské tradici. Zatímco bratr Jiřího, Martin Velecký mlel se svým otcem na mlýně č. 83, Jiří Velecký chodil mlít do mlýna č. 33. Tam se také seznámil s krásnou Barborou, dcerou majitele suholožského mlýna č. 34 Stefana Korcžeka, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Netrvalo dlouho a v létě roku 1844 obec Suchá Loz zažila velikou svatbu. Syn mlynářského mistra Martina Welletzkyho, Jiří Velecký si vzal za ženu Barboru Korcžekovou, narozenou 1827, dceru Stefana Korcžeka, majitele mlýna č. 34, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Barbora dostala věnem od svého otce 400 rýnských stříbra a Jiří dostal od svého otce Martina Welletzkyho mlýn č. 33 v ceně 900 rýnských stříbra. K mlýnu č. 33 pak dále přibyly velké polnosti, různý dobytek, pár volů, vůz, pluh a celá řada hospodářského zařízení. Šťastným spojením těchto dvou mladých lidí jako byla Barbora s pověstí mimořádně nadané a rozvážné půvabné ženy a Jiřího, co by silného muže zručného svého mlynářského řemesla hospodáře, přinesli tomu celému mlynářskému velkostatku č. 33 veliké štěstí a nevídanou prosperitu. Na Veleckých statku i ve mlýně bylo v té době zaměstnáno mnoho lidí a i díky Barbořiným rodičům, mimořádné pracovitosti Jiřího a obchodního nadání Barbory se o tomto mlýně hovořilo široko daleko po celém Uherskobrodsku. Součástí mlynářské živnosti v té době nebylo pouze mletí obilí, ale také i obchod. O ten se především pečlivě starala sama Barbora. Na tento mlýn se totiž vztahovalo významné mlynářské a obchodní privilegium v podobě artikule, kteroužto 1. září roku 1712 vydal císař římský, král český, uherský a arcivévoda rakouský Karel VI. Ta zaručovala všem mlynářským mistrům z tohoto mlýna povolení dovážet mouku, chléb a koláče na veřejné jarmarky konající se v královském městě Uherském Hradišti a to dle městských výsad a bez újmy na městském mýtu. K obchodům bylo také tímto mlýnem pravidelně využíváno týdenních trhů, jenž se konaly každý čtvrtek ve městě  Uherském Brodu, které roku 1793 potvrdil tomuto městu sám císař František I.

  Mlynářství zde ve mlýně č. 33, stejně jako na jiných mlýnech, tou dobu obnášelo velice náročnou živnost. V případě mlynářského rodu Veleckých se toto řemeslo dědilo z generace na generaci po celá staletí. Potomci těchto mlynářů již od útlého mládí získávali mnohdy pracně nabyté zkušenosti od svých otců a praotců, mlynářských mistrů. Přesto všichni Velečtí mlynáři prošli tříletou učňovskou dobou a složili náročné zkoušky, při nichž byli povinni prokázat, že umí nejenom mlít obilí, ale hlavně také mlýn postavit, vše do něj zhotovit a mlýn také i vystrojit. To obnášelo jak znalosti s užitím a opracováním dřeva, tak i s finálním opracováním mlýnských kamenů. Při zkoušce museli rovněž prokázat, že umí ke mlýnu přivést vodu, což se neobešlo bez základních vědomostí o hydrologii, vodních tocích, měření, výpočtech, ale třeba i o základech mechaniky a fyziky. Po úspěšně vykonané zkoušce před zkušební komisí jmenovanou mlynářským cechem se teprve stali mlynářskými mistry a následně byli zapsáni do knihy cechu mistrů mlynářských, kraje Hradišťského. Na základě takto prokázaných odborných znalostí získali všichni mlynářští mistři rodu Veleckých oprávnění užívat ve svém erbu znak mlynářského cechu, což představovalo pro všechny příchozí zákazníky punc mlynářské kvality v tomto mlýně. Za mletí měřice pšenice na mouku se zde platila částka jednoho krejcaru, ječmene na hrubé kroupy za jeden a půl krejcaru, na malé kroupičky po třech krejcarech a prosa po půl druhém krejcaru. Každý šestnáctý díl obilí byl osvobozen od jakýchkoliv poplatků, neboť tento díl vždy připadal vrchnosti. Pokud si sám zákazník neposlal do mlýna čeládku na pomocné práce při mletí obilí, účtoval se v tomto mlýně ještě poplatek za každou měřici jeden krejcar navíc. Mlynářský mistr Jiří Velecký pak z tohoto mlýna odváděl vrchnosti daň a to z jednoho mlýnského vodního kola nebo palečného kola 2 zlaté moravské, za pohon vrchního mlecího kamene běhounu a spodního mlecího kamene valounu rovněž 2 zlaté moravské, od hřídele či válce 2 zlaté moravské a od nového koše taktéž 2 zlaté moravské. Při práci ve mlýně se pracovalo s obilím velice šetrně. Ze špatného obilí se vymílalo více otrub, aby mouka nebyla úplně černá. Otrubami se pak krmil dobytek. Pro čeládku a robotníky se mlelo z horšího, ale nikoliv úplně špatného obilí, aby chléb nebyl docela černý, jak se prý občas někdy stávalo. Lepší obilí bylo určené na prodej a z nejkvalitnějšího se mlela mouka pro panstvo. Pro vrchnostenské úředníky se pekl chléb z krásné vyrážky, pro ostatní čeleď a žence chléb černější, větší a těžší. Panoval zde také dobrý zavedený zvyk, že Barbora Velecká měla pro zákazníky, kteří přišli mlít do mlýna, připravený čerstvě upečený chléb společně s medem z úlů jejich včel, kterým je vždy vřele uvítala a štědře pohostila. Jiří Velecký měl se svojí manželkou Barborou rozenou Korčekovou celkem sedm dětí.

 

Poznámka:

Od samého počátku 18. století je v původních originálech archivních matričních záznamů uváděno příjmení „Welletzky“ nebo také „Welleczky“, později pak „Wellecky“ v této psané podobě. Během 19. století je příjmení již postupně uváděno v dnešní  písemné formě jako „Velecký“. Jeho psaná podoba se přechodem z německého jazyka na jazyk český přirozeným vývojem gramaticky měnila, ale původní výslovnost příjmení však zůstává po celá staletí naprosto nezměněna.

Velký mlynářský rod Welletzkych ze Suché Lozi byl po svých předcích spřízněn s dalšími významnými mlynářskými rody z tohoto kraje, kterými byli Polanští a Magdalovi ze Suché Lozi, Kopunczovi z Ordějova, Bobkovi a Bércovi z Bystřice pod Lopeníkem, Stojaspalovi z Dolního Němčí a Korcžekovi z uherskobrodského předměstí.

Události
  • Významná osobnost či událost spojená s mlýnem
  • První písemná zmínka o existenci vodního díla
Hospodářský typ mlýna
  • Vrchnostenský

Jak již bylo zažitou rodinnou mlynářskou tradicí rodu Veleckých i mlynář Jiří Velecký si vychoval ze svých sedmi dětí svého nástupce. Byl jím jeho syn mlynář Jiří Velecký, narozený roku 1860. Ten se později oženil s Annou Mandíkovou narozenou roku 1866. Společně pak vychovali pět dětí. Dalším pokračovatelem v mlynářské rodinné tradici se později stane nejstarší syn mlynáře Jiřího Veleckého, kterým byl Martin Velecký, narozený roku 1883. Ten se oženil s Markétou Mahdalovou a v roce 1909 se jim narodila dcera Růžena. O dva roky později v roce 1911 však umírá jeho mladá manželka Markéta při komplikovaném porodu a nepodaří se zachránit ani jejich právě narozené dítě. Mlýn Veleckých již tou dobou pomalu začíná opouštět štěstí.

Hospodářský typ mlýna
Námezdní

V roce 1914 vypukne 1. světová válka, do které odchází nejstarší ze synů mlynáře Jiřího Veleckého, již vdovec Martin Velecký, který měl právě převzít mlýn po svém otci mlynáři Jiřím Veleckém. O dva roky později roku 1916 umírá také Anna Velecká, manželka mlynáře Jiřího Veleckého. O další dva roky později v roce 1918 v době kdy vypukla celá řada smrtelných nemocí, jako byla španělská chřipka, záškrt či tuberkulóza, zemřela i dcera Jiřího Veleckého, Marie Velecká a to v pouhých 24 letech. Ovdovělý mlynář Jiří Velecký však i nadále vytrvale provozuje mlýn č. 33. S koncem 1. světové války se vrací syn mlynáře Jiřího Veleckého, ovdovělý Martin Velecký. Ten se roku 1918 ožení s Johannou Adamcovou a přebírá po svém otci v duchu rodinné mlynářské tradice mlýn č. 33. Společně s jeho manželkou Johannou se jim pak narodí tři dcery.

Hospodářský typ mlýna
Námezdní

Mlynář Martin Velecký však trpí vážnými následky psychicky traumatizujících událostí, které prožil v 1. světové válce. Následkem toho u něho brzy propukne nemoc, které v roce 1924 podlehne. Po jeho smrti je mlýn v majetku jeho ženy Johanny Velecké a jeho dcery nezletilé Marie Velecké. Práce ve Veleckých mlýně č. 33 se tak po roce 1924 znovu neúnavně a houževnatě ujímá již zestárlý vdovec mlynářský mistr Jiří Velecký, otec jeho předčasně zesnulého syna mlynáře Martina Veleckého. Zdá se, že mlynářská dynastie rodu Veleckých se v tomto mlýně pomalu blíží svému konci. I přes tuto složitou rodinnou situaci nachází mlynář Jiří Velecký znovu svého vhodného nástupce. Do mlýna přichází jeho mladý urostlý synovec Jan Velecký, narozený roku 1904, vnuk mlynáře Jiřího (Georga) Veleckého, narozeného roku 1823, z Veleckých mlýna č. 33. Ten se v roce 1930 ožení s ovdovělou Johannou Veleckou a postupně se ujímá jak mlýna, tak celého mlynářského statku.

Hospodářský typ mlýna
Námezdní

Majitelem mlýna se stal Jan Velecký se svojí ženou Johannou v roce 1939. Společně také vychovali své dva syny a čtyři dcery z předchozího manželství. Politická situace ve světě však novým majitelům opět vůbec nepřála. V ten samý rok totiž vypukla 2. světová válka. Po následné okupaci Československa byl Veleckých mlýn č. 33 dne 5. prosince 1941 německými úřady uzavřen, zaplombován a úředně zapečetěn, podobně jako všechny mlýny v Suché Lozi. Samotná válečná fronta se na jaře roku 1945 nevyhnula ani místu tohoto mlýna. Rumunští vojáci se společně s Rudou armádou snažili prolomit zdejší urputnou německou obrannou linii, avšak hornatý terén Bílých Karpat jim to velice znesnadňoval. Z tohoto důvodu byla do bojů nasazena spojenecká letadla, která zde provedla několik náletů. Během nich na domy v Suché Lozi dopadlo mnoho bomb, po nichž zmizela i celá stavení. Samotnou budovu mlýna i přilehlého statku bomby však jen těsně minuly. Mlýn vykazoval pouze lehká poškození především následkem střepin a silných tlakových vln. V suterénu mlýna, v místě kde se nachází klenutý kamenný sklep a 80 cm silné obvodové kamenné zdi, našlo mnoho lidí z blízkého i vzdáleného okolí dokonalý úkryt před ničivými nálety. Při jednom z náletů však silná tlaková vlna odhodila do mlýnského náhonu dceru mlynáře Martina Veleckého, Jiřinu Veleckou, která na následky zranění, jenž utrpěla, později zemřela ve věku 23 let. S koncem 2. světové války v roce 1945 znovu mlýn obnovuje svoji mlynářskou činnost, avšak nikoliv na dlouho.

Události
  • Zaznamenání katastrofy (požár, povodeň, zranění, úmrtí, aj.)
Hospodářský typ mlýna
Námezdní

V únoru roku 1948 se k moci dostává komunistický režim, který postupně nemilosrdně likviduje každé soukromé hospodářství a zakládá jednotná zemědělská družstva (JZD). V roce 1951 je tak na mlýn č. 33 vydáno nařízení nucené likvidace a to na základě usnesení komunistických úřadů a KNV Gottwaldov, rozhodnutí č.j. VIII-512.33-1951-likv. Podobný osud postupně stihl i ostatní mlýny v Suché Lozi. V tomto roce 1951, po těžké nemoci, také umírá i poslední mlynář z tohoto mlýna, kterým byl Jan Velecký. Smutně avšak zároveň i symbolicky tak odchází poslední mlynář ve chvíli stejně smutného konce tohoto dávného vodního mlýna. Po několika stoletích tak definitivně ustal pravidelně klapající rytmus mlýnských vodních kol i typické zvuky stojů zdejšího mlýna. Mlynářské zařízení je postupně rozebráno a zničeno, zemědělské pozemky jsou zestátněny a z hospodářského statku je násilně proti vůli majitelky mlýna Johanny Velecké odvlečen jak dobytek, tak i stroje a zařízení do nově vzniklého místního jednotného zemědělského družstva. V následujících letech pak pokračuje perzekuce ze strany komunistického režimu vůči majitelce Johanně Velecké a ostatním členům její rodiny, kteří odmítli vstoupit do JZD. Mlýnská budova i celý statek, který vždy žil neobyčejným pracovním i obchodním ruchem a životem mnoha lidí, náhle zeje opuštěný a prázdný. Zůstává v něm již pouze osamocená majitelka mlýna vdova Johanna Velecká. V roce 1955 velká voda na Bystřičce strhla dřevěný jez, kterým byla voda přiváděna do mlýnského náhonu. Ten již nebyl nikdy obnoven. A tak po několika stoletích vodním náhonem přestala téct potoční voda. Koryto náhonu vyschlo a začalo postupně zarůstat místní bujnou vegetací. V roce 1963 nařizuje Odbor vodního hospodářství a energetiky pro věci zemědělství a lesnictví při Okresním národním výboru v Uherském Hradišti oběma majitelům mlýnů č. 33 i č. 34 z bezpečnostních důvodů zaklenout lednici betonovými rourami přes prostor spádiště. Zaklenutí pak zakončit šachtou opatřenou mříží na způsob lapače splavenin a spádiště dále zasypat hlínou až do výše terénu. Na tomto místě je pak o několik let později postavena přístavba domu č. 34. Krátce před svojí smrtí v roce 1972 odkázala Johanna Velecká mlýn svým dvěma synům Josefu Veleckému narozenému 1931 a Martinovi Veleckému narozenému 1934, i s jejich manželkami. V roce 1979 odkoupil Martin Velecký narozený 1934 se svojí manželkou Věrou polovinu svého bratra Josefa Veleckého narozeného 1931 a jeho manželky Františky a staly se tak majiteli celého mlýna. V té době již byla dlouhý čas neudržovaná budova mlýna ve velmi špatném technickém stavu, nevalného vzhledu a stávala se nebezpečnou.

 

Poznámka:

Ve starších pramenech je také říčka Nivnička uváděna také jako Bystřička.

Události
  • Zánik mlynářské živnosti

V roce 1990 provedl Martin Velecký, narozen 1934, rekonstrukci budovy mlýna, která byla řešena jistým kompromisem a to tak, že část interiéru budovy byla realizována jako obytná část ve starobylém stylu, přičemž zbytek budovy mlýna zůstal zcela zachován, aby i nadále nesmazatelně připomínal svoji dlouhou mlynářskou historii. V roce 2005 pak převedli Věra a Martin Velecký mlýn do vlastnictví jejich syna Martina Veleckého narozeného 1963.

 

Poznámka:

Celé generace mlynářů Veleckých vlastnily tento Veleckých mlýn a jejich přímí potomci jej vlastní až dodnes.

Příjmení mlynářů působících na mlýně:

  • Magdal
  • Velecký

Historie mlýna také obsahuje:


Zobrazit více

Vzhledem k tomu, že se v době okolo roku 1860 nacházelo v domě mlynářského statku mnoho Jiříků, stávaly se pak úsměvné příhody, které se vykládají dodnes po celé generace. Například když se z malé kolébky začal ozývat dětský pláč, právě tou dobou v kuchyni prací zaneprázdněná Barbora často k pobavení všech zákazníků volala místním moravským nářečím do mlýna na svého manžela, mlynáře Jiřího Veleckého: „Juro, zavolaj Jurku, nech ide kolébat malého Juříčka!“


Zobrazit více

Za tento dlouhý čas mnohé události výrazně ovlivnily životy lidí v tomto mlýně. Obzvláště to byla sedmiletá Prusko-rakouská válka v letech 1756-1763, několik morových epidemií, z nichž nejrozsáhlejší byla ta cholery v letech 1831-1832, obě světové války v letech 1914-1918 a 1939-1945 a následné období komunistické kolektivizace v letech 1951-1954. Napsati podrobně do detailů pohnutou historii toho starého vodního mlýna vydalo by na mnoho knih. Budete-li mít však někdy cestu okolo tohoto Veleckých mlýna, pak se na chvíli zastavte a ve svých myslích věnujte prosím tichou vzpomínku na ty početné generace lidí, kteří zde prožívali své osudy, lásky, štěstí, bolest i utrpení a v duchu se skloňte před jejich neskutečnou houževnatostí, pracovitostí a umem. Vězte, že právě zde na tomto místě žili a pracovali opravdoví mistři svého mlynářského řemesla.


Zobrazit více

Zobrazit více

Mlýn je vyobrazen na:

Předměty spojené s osobou mlynáře a provozu:

  • papírová pečeť
  • osobní pečeť mlynáře
  • podpis mlynáře
  • reklama, inzerát
  • domovský list
dochován bez větších přestaveb
03 2017
    vrchnostenský
    mlýn na malé řece (1000 – 7000 l/s)
    mlýnice je součástí dispozice domu
    • klasicismus do roku 1850
    • 1945 – současnost
    zděná
    jednopatrový
    Spodní část budovy mlýna tvoří masivní obvodové kamenné zdi, které jsou široké 80 cm a vysoké 240 cm. Na nich se pak nachází zdivo z nepálených cihel tzv. kotovic, které bylo opatřeno šedou břízolitovou omítkou.

    V roce 1898 byla podle dochovaných záznamů provedena oprava některých zařízení budovy mlýna. Přesný rozsah a popis rekonstrukce se však nedochoval.


    V roce 1990 byla provedena rekonstrukce budovy mlýna. Během rekonstrukce byly obvodové kamenné zdi mlýna, široké 80 cm a vysoké 240 cm, zpevněny jejich vyspárováním, na nich pak pokračující zdivo z nepálených cihel tzv. kotovic bylo opatřeno šedou břízolitovou omítkou. Uvnitř budovy byl zaveden elektrický proud, opraveny byly také podlahy i vnitřní omítky, je vyměněna střešní krytina, částečně opraven krov, včetně vybudování části nové přístavby krovu směrem k domu č. 34, která zde původně nebývala. Z důvodu lepšího prosvětlení interiéru mlýnské budovy byla do ulice vybourána dvě menší okna, která nahradila původní dvě malinká větrací okénka mlýna.

    • okno
    • epigrafické památky (nápisy, datování aj.)
    • prostup pro hřídel vodního kola
    • tesařsky zdobené podpůrné sloupy
    • trámový strop
    • klenba
    • krov
    • dveře
    • schodiště
    • epigrafické památky (nápisy, datování aj.)
    • existující obyčejné složení
    Mlýn vykazuje charakteristické konstrukční znaky římského mlýna, kdy vodní i paleční kolo bylo umístěno na vodorovné hřídeli a pastorek na svislé železné hřídeli, která procházela spodním kamenem a na vrcholu nesla kamen tzv. běhoun, kterým otáčela. Kameny s násypným košem ležely v úrovni mlecí podlahy položené na masivní dubové trámové hranici. Mlecí kameny byly ploché, přičemž běhoun měl ve svém středu vysekaný zářez pro uchycení na železnou hřídel pomocí kypřice, jenž byla do kamene zapuštěná a tvarovaná tak, aby mohla s běhounem snadno otáčet.
    Mlýn byl veden jako Mahlmühle.
    Popis
    Popis
    PopisPrvní strojnická továrna a slévárna V. Stránského ve Starém Městě u Uherského Hradiště, Morava

    válcový koukolník (triér)
    PopisK. & R. Ježek, Blansko
    patent: Franz Zucker

    mlátička obilí
    PopisK. & R. Ježek, Blansko

    čistička obilí (fukar)
    Ve zprávě o revizi vodního díla - mlýna č.p. 33 v Suché Lozi ze dne 23. října 1936 se uvádí, že ve mlýně se nacházelo mlýnské zařízení, které se skládalo z jedné dvou párové stolice, jedné loupačky, jednoho mlýnského kamene o průměru 90 cm, dvou hranolových vysévačů s příslušnými triéry. Tato zpráva byla také vložena do sbírky listin společně s opisem vodoprávního výměru Okresního úřadu v Uh. Brodě č. 31.089/1-X/1939 ze dne 2. prosince 1939. Všechny tyto dokumenty včetně schváleného projektu vodního mlýna č.p. 33 vypracovaného Ing. B. Tichým, pak tvořily vložku jenž byla zapsána do Vodní knihy Okresního úřadu v Uh. Brodě.
    Pálenice
    Před budovou vodního mlýna č.p. 33 byla provozována pálenice, která využívala k destilačnímu procesu odtékající vody z mlýnského náhonu. Ročně produkovala 160 sudů kvalitní pálenky, k čemuž spotřebovala 1.713 měřic brambor, 83 měřic ječmene a přesně neuvedené množství trnek. V roce 1941 na příkaz německých úřadů z ní byly odvezeny všechny měděné kotle včetně zařízení a tím byl její provoz definitivně ukončen. Na počátku 60. let 20. století byla zbourána.
    • jez
    • stavidlo
    • náhon
    • vantroky
    • odtokový kanál
    • lednice
    Náhon začínal na souřadnicích N 48°58.03747´, E 17°43.47402´. Vzdouvací zařízení na využití vodní síly bylo tvořeno kolmým přepadovým jezem, který byl vybudován v řečišti potoku Bystřička (Nivnička) těsně pod místem, kde dnes stojí restaurace "Na Baště". V těchto místech také potok tvořil současně katastrální hranici obce Bánova a Suché Lozi. Konstrukce kolmého přepadového jezu (splavu) byla tvořena z více řad kůlů (základových pilotů), které na svém horním konci byly opatřeny přepadovým dřevem, které zároveň i tvořilo přepadovou korunu jezovou. Prostory mezi těmito kůly byly vyplněny jednak haťovým materiálem (proutím), jednak zajištěny lomovým kamenem. Obdobně bylo podjezí zajištěno proti vymílání velkou vodou kamenným záhozem. Koruna jezová byla taktéž proti velké vodě vydlážděna lomovým kamenem, neboť v těchto místech byla koruna jezová často podemílána. V minulosti nebylo toto vzdouvací zařízení zaměřeno, neboť zde nestával pevný bod (ham). Tento byl zřízen až v roce 1932 na základě vládního nařízení z roku 1925 čís. 160 Sb.z.a n. Ham byl zřízen na pravém břehu potoka Bystřičky i mlýnského náhonu a ležel v místě chráněném před případnými přívaly velké vody. Jeho poloha byla zaměřena jednak na přepadový jez, jednak na stavidlo, zřízené v mlýnském náhonu. Ham byl vzdálen 9,80 m od pravé hrany jezové, 7,50 m v prodloužení nápustného stavidla a dodatečně byla jeho poloha zaměřena i na prodloužení koruny jezové o délce 5,50 m a na kolmici o délce 7,40 m. Ham byl postaven z dusaného betonu o půdorysné ploše 80/80 cm, o výšce 1,00 m. Na povrchu tohoto betonového bloku byla zapuštěna mosazná destička rozměru 50/50 mm bez označení letopočtu a majitele vodního díla. Povrch této destičky pak určoval kontrolní rovinu hamu, na kterou bylo vzdouvací zařízení na potoce Bystřička zaměřeno. Na pravém břehu nad jezem odbočoval mlýnský náhon vpravo a hned při tomto odbočení bylo nápustné stavidlo jednoduché, dřevěné konstrukce o světlosti 90 cm, které se skládalo z jedné tabule spočívající na dřevěném prahu. Mlýnský náhon v dalším průběhu směřoval přímo až ke mlýnu č.p. 83 a od něho pak přes celý Velecký majír (statek) až ke mlýnu č.p. 33. Společný náhon pro mlýny č.p. 33 a č.p. 34 byl tedy veden od mlýna č.p. 83 jako jeho odtokový kanál. Ten má dodnes charakter otevřeného příkopu a je dlouhý 190 m. V nejužším místě má šířku 1,4 m a v nejširším místě (asi 70 m nad mlýnem) je jeho šířka 2,9 m a hloubka 0,5 m. Bezprostředně před mlýnem č.p. 33 přecházel mlýnský náhon do dřevěných vantrok o celkové světlosti 1,50 m. Na konci byly tyto vantroky opatřeny dvěma pracovními stavidly a jedním stavidlem jalovým. Levé stavidlo bylo dřevěné o světlosti 35 cm a vedlo vodu na levé vodní kolo patřící ke mlýnu č.p. 33. Při pravé straně dřevěných vantrok bylo umístěno jalové stavidlo taktéž dřevěné konstrukce na společném prahu s pracovním stavidlem vykazujícím světlost 30 cm. Vodní cejch t.j. značka jak vysoko směla být nadržována horní hladina vodní při tomto mlýně č.p. 33 zřízena nebyla, neboť tato výška horní vody byla dána jednak přepadní hranou jalového stavidla, jednak hloubkou vody nad prahem pracovního stavidla, tato výška obnášela 25 cm měřeno nad prahem pracovního stavidla. Výška musela být dodržována z toho důvodu, že při vyšším nadržení vody by přepadávala voda na levostranné pozemky podél mlýnského náhonu a tyto by zabahňovala.
    Voda protékala náhonem nepřetržitě několik století až do roku 1955. V tomto roce totiž strhla velká voda dřevěný jez na Bystřičce, který již nebyl nikdy obnoven. A tak od této doby náhonem již neteče potoční voda. Přestože je na začátku odtokový kanál mlýnského náhonu částečně zasypán je stále dobře viditelný a ve většině své délky rozeznatelný. V současné době slouží k odvádění vody z výše položených pozemků.
    Na místě lednice dnes stojí přístavba domu č.p. 34.
    Typvodní kolo na vrchní vodu
    StavZaniklý
    Výrobce
    PopisMlýn č.p. 33 měl jedno dřevěné vodní kolo na vrchní vodu o průměru 3,4 m, šířce 53 cm a hloubce korečků 20 cm. Průtok vody 80-120 l/s se spádem 4,2 m vytvářel výkon 2,8 HP.
    Typvodní kolo na vrchní vodu
    StavZaniklý
    Výrobce
    PopisMlýn č.p. 33 měl jedno dřevěné vodní kolo na vrchní vodu o průměru 3,4 m, šířce 53 cm a hloubce korečků 20 cm. Průtok vody 80-120 l/s se spádem 4,2 m vytvářel výkon 2,8 HP.
    Typdynamo
    StavZaniklý
    Výrobce
    Popis
    Typdynamo
    StavZaniklý
    Výrobce
    Popis
    Historické technologické prvky
    • paleční kola, pastorky a cévníky (řemeslný výrobek)
    • ozubená kola, pastorky (průmyslový výrobek)
    • transmisní hřídele s řemenicemi (výrobek průmyslový i řemeslný)
    dvojnásobná
    • pískovcový kámen | Počet: 3
      • válcový
      • pemrlice
      • špičák
      • granik
      AutorMinisterstvo financí
      NázevSeznam vodních děl Republiky československé
      Rok vydání1932
      Místo vydání
      Další upřesněníUherské Hradiště, str. 21
      Odkaz
      Datum citace internetového zdroje
      AutorMinisterstvo financí
      NázevSeznam vodních děl Republiky československé
      Rok vydání1932
      Místo vydání
      Další upřesněníUherské Hradiště, str. 21
      Odkaz
      Datum citace internetového zdroje
      AutorJosef Berka
      NázevVodní mlýny v povodí Bystřičky/Nivničky
      Rok vydání2011
      Místo vydáníSuchá Loz
      Další upřesněnístr. 100-102
      Odkaz
      Datum citace internetového zdroje
      AutorStátní okresní archiv Uherské Hradiště
      NázevKniha mistrů cechu mlynářského kraje Hradišťského 1713-1880
      Rok vydání1713
      Místo vydání
      Další upřesněníData přijetí do cechu všech mlynářů rodu Veleckých z mlýna č.p. 33
      Odkaz
      Datum citace internetového zdroje
      AutorJan Kunc
      NázevSlovácké jednohlasné písně
      Rok vydání1918
      Místo vydáníMoravská Ostrava
      Další upřesněníEj na veleckých lukách... píseň vztahující se k tomuto mlynářskému statku
      Odkazhttp://www.lipina.org/kuncjanslovackejednohlasepisne/m045.htm
      Datum citace internetového zdroje2014
      AutorMatice Velehradská
      NázevLidová píseň: Teče voda, teče cez velecký majír
      Rok vydání1862
      Místo vydáníVelehrad
      Další upřesněníJá písnička II. -str. 27
      Odkazhttp://www.maticevelehradska.cz/dokument/Poutnik-si-zpiva-208/
      Datum citace internetového zdroje2014
      AutorWikislovník
      NázevVelecký majír
      Rok vydání0
      Místo vydání
      Další upřesněníNářečný význam "velecký majír"
      Odkazhttp://cs.wiktionary.org/wiki/majír
      Datum citace internetového zdroje2015
      AutorHana Buštíková a Dana Vlková, Duo Kamelie
      NázevLidová píseň: Teče voda, teče cez Velecký majír
      Rok vydání2011
      Místo vydání
      Další upřesněníZvukový video záznam lidové písně, která zde podle dochovaných záznamů také i vznikla
      Odkazhttp://youtu.be/eFH1uTS6h38
      Datum citace internetového zdroje2015
      AutorJan Kunc
      NázevSlovácké jednohlasné písně, lidová píseň: Teče voda, teče cez Velecký majír
      Rok vydání1918
      Místo vydáníMoravská Ostrava
      Další upřesněníV uvedené lidové písni je vzpomínán tento mlynářský statek, odkud také tato píseň i pochází
      Odkazhttp://www.lipina.org/kuncjanslovackejednohlasepisne/m174.htm
      Datum citace internetového zdroje2016
      AutorDaňový a důchodkový úřad
      NázevSeznam vodních děl z roku 1930
      Rok vydání1934
      Místo vydání
      Další upřesněníUherské Hradiště, díl číslo 15
      Odkazhttp://mve.energetika.cz/uvod/15.htm
      Datum citace internetového zdroje2015

      Žádná položka není vyplněna

      Základní obrázky

      Historické mapy

      Plány - stavební a konstrukční

      Historické fotografie a pohlednice

      Současné fotografie - exteriér

      Současné fotografie - exteriér - detaily stavebních prvků

      Současné fotografie - interiér

      Současné fotografie - interiér - detaily stavebních prvků

      Současné fotografie - vodní dílo

      Současné fotografie - technologické vybavení

      Současné fotografie - předměty spojené s osobou mlynáře

      Ostatní

      Vytvořeno

      27.5.2014 21:12 uživatelem Helena Špůrová

      Majitel nemovitosti

      Martin Velecký

      Spoluautoři

      Uživatel Poslední změna
      Rudolf (Rudolf Šimek) 13.1.2015 10:38
      Jiřík 8.10.2014 11:41
      Martin Velecký 4.6.2017 17:32