Mlynář v Justově mlýně býval známý chytrák, mazaný jak liška, na kterého nikdo neměl. Až jednou se ve mlýně objevil světem protřelý krajánek. Práce mu moc nevoněla a navíc lidem prováděl všelijaké zlomyslnosti. Není proto divu, že ho mlynář brzy vyhnal. Krajánek se tedy spakoval, naposledy pohrozil směrem k mlýnu a odkráčel podél Úpy. Mlynáři se ale po chvilce zdálo, že mlýn nějak divně klape. Vběhl do mlýnice a uviděl, že je zle. Kameny ve všech složeních byly zvednuté, otáčely se naprázdno a mouka s obilím byly navzájem dokonale promíchané, že se muselo přemílat znova.
"Dobrá, teď jsi vyhrál," pomyslel si mlynář, "ale ještě jsme spolu neskončili." Vylezl k největšímu kamenu, zamumlal pár slov a kopl do něho patou levé nohy. Kámen vyskočil, skulil se na zem, kutálel se po mlýnici, po schodech se vyvalil z mlýna a běžel za milým krajánkem.
Ten se otočil, když za sebou zaslechl dunění a uviděl, co se děje. Ale dokázal si poradit. Zarazil doprostřed cesty hůl, na ni pověsil bílou mlynářskou čepici a uskočil stranou. Když se kámen přiblížil, vyskočil do výšky, celou vahou dopadl na čepici a roztočil se kolem dokola. Hůl rozdrtil na třísky.
Krajánek pochopil, že tady mu už pšenka nepokvete, s mlynářem si neradno zahrávat, uřízl si novou hůl, nacpal fajfku, odešel dolů do kraje a do hor se už nikdy nevrátil.
