První zmínka o lačnovském rybníku je z bysterské kroniky z 16. století, kdy byl založen bysterským panstvím.
Dle dochovaných dokumentů je rybník od poloviny 19. století (pravděpodobně i dříve ) v majetku Josefa Musila a slouží převážně jako zásobarná vodní energie na jeho mlýn. Rybník je zásobován vodou z Bíleho potoka, který pramení v Pomezí, v Sádku se do něj vlévá Černý potok a u Maxiček potok Korouhevský. V Lačnově se potok vlévá do Svratky.
23.10. roku 1891 ve mlýně vypukl požár, který se podařilo brzy zdolat, majitelem mlýna je Sylvestr Musil, který je zapsán jako majitel mlýna a pily i v roce 1930.
Někdy začátkem roku 1900 je ke mlýnu postavena i pila, takže voda slouží i na pohon lačnovského katru, tehdy dřevěná jednolistová pila. V roce 1924 je mlýn poškozen požárem a poté nově postaven, ale na mlynářské stroje již nezbyly finance a tak zůstala nově zbudovaná mlýnice prázdná. Ve spodní časti jsou dodnes patrné betonové zakladové desky, které marně čekaji na nové mlynářské stroje. Pila se dále rozvíjí je zakoupena modernější litinová rámová pila od firmy Kratochvíl. Mlýnské kolo již na pohon rámové pily nestačí a Sylvestr Musil vnuk Josefa Musila prodává les a kupuje v roce 1927 novou dvojitou turbinu systém Francis od firmy Breitfeld Daněk a.s Blansko. Turbina je výkonná a plně postačuje k pohonu ramové pily a dalšího strojního zařízení pily. Mimo pracovní dobu pily, vyrabí turbína i el. proud pro obec Lačnov. Nutno podotknout, že v Lačnově byla zavedena elektřina až po roce 1945. Po roce 1945 je opět vyměněn uzlový stroj na pile již pod taktovkou Miloslava Musila a to za výkonnou rámovku německé výroby značky Gunther/ Lohse. Pila s tímto strojem nemá v širokém okolí konkurenci. Radost z nového stroje však majitelům netrvá dlouho, protože přicházi rok 1948 a s ním se k moci v Československu dostávají komunisté, kteří likvidují veškeré podnikání a soukromé vlastnictví. V roce 1953 je majitelům znárodněn (zabaven) rybník i pila a celý objekt bývalého mlýna vč. pozemků. Tímto je veškerý vývoj zastaven a dochází k devastaci majetků. Rybník je postupně zanášen říčním sedimentem, dochází k několika pokusům o vybrání, ale nakonec je v 60. letech zanesen uplně a postupně zarůstá rákosem, trávou a naletovými dřevinamy. Pila nadále vyrábí pod hlavičkou místního JZD, původní majitelé na ní ovšem nemají přistup. Po zanesení rybníka, přestáva fungovat i vodní turbína. Rámová pila je nyní poháněna pouze el. proudem. Dubová stavidla postupně hnijí a ostatní zařízení nutné pro obsluhu vodního díla je v rámci tehdejšího hesla “ všechno patří všem“ rozkradeno. Pila jakž takž funguje, ale bez žadných investic do rozvoje. Častá obměna obsluhy a zanedbávání zakladní údržby strojového zařízení vede k prasknutí ojnice a ohnutí hřídele setrvačníku rámové pily v roce 1984 a tím je i provoz pily ukončen.
V roce 1659 založil hrabě Max Valentin z Martinic v Lačnově u řeky Svratky hamry, ve kterých se tavila železná ruda a zní se vyráběly železné výrobky. Okolní lesy se kácely na milíře a hrabě tyto paseky věnoval několika rodinám, které si zde vystavěly své domy. Tak vznikla osada, kterou hrabě pojmenoval po své manželce – Kateřinky. Druhá osada dostala jméno po hraběti – Maxičky. V roce 1677 byly železárny v Lačnově zrušeny, neboť výroba železných výrobků se nevyplácela.
