Jandečkův, Vackův, Podhorní, Čekanský mlýn

Po mlýně, který se nacházel v Luční ulici a měl číslo popisné 96, dnes není téměř ani památky. Zbylo zde pouze torzo kamenných zdí a stopa po odtokové strouze. Stál v jihovýchodní části Sedlčan na Sedleckém potoce a vedl k němu kilometrový náhon od kapličky u okresní silnice. V 16. století se mlýn nazýval podle tehdejšího vlastníka Čekanský. Tento mlýn, tehdy o dvou kolech, je zachycen i v berní rule. V té době jej držel Václav Čekanský. Když probíhalo v roce 1839 mapování stabilního katastru, vlastnil mlýn Václav Mrskoš. Mlýn se už tehdy jmenoval Jandečkův. Ve vodní knize byl jako první majitel uveden Václav Chabr a poté Jan Janoušek.
K dalším majitelům tohoto mlýna se řadili Vojtěch a Anastázie Fouskovi, kteří mlýn drželi na základě trhové smlouvy od 30. listopadu 1890 do 26. února 1898, kdy mlýn prodali za 13 250 zlatých Antonínu a Eleonoře Vackovým, posléze majitelům mlýna v Libohošti. Podle nové trhové smlouvy připadalo vlastnictví Vackovi od 1. března 1898.
K mlýnu náležely ještě stavební parcely s čísly katastrálními 52 a 54 v Sedlčanech, dále role s číslem katastrálním 1275, pastvina s číslem katastrálním 1280, louže s číslem katastrálním 1281, zahrada s číslem katastrálním 1282, louka s číslem katastrálním 1283/2 a mlýnský potok s číslem katastrálním 1425, vedoucí od jezu až ke mlýnu. Fouskovi směli ve mlýně zůstat a bezplatně užívat byt o třech pokojích v prvním patře domu č. p. 96 do 31. května 1898.682 Podle vodní knihy koupili Vackovi mlýn už v roce 1897.683 K zasazení normálního znamení nedošlo.
Eleonora Vacková patrně brzy ovdověla, neboť vystupovala sama za sebe jako majitelka mlýna ve sporu se svým sousedem. 23. října 1900 si stěžovala u okresního hejtmanství v Sedlčanech na Ferdinanda a Marii Dlouhé, majitele pozemku (role) s číslem katastrálním 1242, stojícího na levém břehu mlýnského potoka. Ferdinand Dlouhý, obchodník v Sedlčanech, se dle Vackové dopustil přestupku proti vodnímu zákonu, když zabahnil v zimě roku 1899 její mlýnskou stoku a zanesl ji listím. Vacková se starala o údržbu mlýnské strouhy a byla tudíž nespokojena s chováním Dlouhého, který po její výzvě nechtěl odstranit nános z této mlýnské strouhy. Požádala okresní hejtmanství, aby celou záležitost vyšetřilo a odsoudilo ho k trestu a k náhradě způsobené škody a útrat.
Okresní hejtmanství žádosti Vackové vyhovělo a stanovilo při něm na 16. října 1900 jednání o vyrovnání vodního sporu mezi Eleonorou Vackovou a Ferdinandem Dlouhým v čištění vodní strouhy čísla katastrálního 1425. K záležitosti se vyjádřily obě strany. František Dlouhý vypověděl, že je nespokojen se zabahňováním svého pozemku a dodal, že při čištění mlýnské strouhy nemá docházet k ořezávání jeho stromů: „Ježto mně vyházené bláto na mé mezi vždy škodí, trávu mně ničí, nemohu to déle trpěti, aby veškeré bláto při čištění mlýnské strouhy č. katastr. 1425 u Selčan na mém pozemku č. katastr. 1242 ponecháváno bylo.(…) Zároveň žádám, aby pí. Vacková při čištění mlýnské strouhy byla vázána, aby mně břehy u mého pozemku nebyly podbírány a odkopávány a aby olše a vrby na mém pozemku nebyly ořezávány a podkopávány.“
František Dlouhý chtěl dále po mlynářce Vackové, aby vždy, když dojde k čištění mlýnské strouhy, Vacková do čtrnácti dnů odstranila  přebytečné bláto z jeho pozemků. Vacková se odkázala na práva svých předchůdců: „Já žádám, aby mně přisouzeno bylo ohledně čištění mlýnské strouhy č. katastr. 1425 totéž právo, jak se čištění dělo dosavad a také od dob dřívějších za mých předchůdců ve vlastnictví mlýna čp. 96.“ Dodala, že podle svědectví pamětníků si bláto vlastníci okolních pozemků ponechávali k jejich údržbě. Dle její výpovědi také nedocházelo k ořezávání stromků Dlouhého, neboť to svým dělníkům nenařizovala. Nesouhlasila s požadavkem, aby bylo bláto na její nákladdo čtrnácti dnů odstraněno, protože se tak nedělo za ní ani za dřívějších majitelů.
S chodem mlýna Eleonoře Vackové zřejmě pomáhal příbuzný Matěj Vacek, který se v žádosti k okresnímu hejtmanství z 23. října 1900 o oznámení, kdy se bude konat další jednání skrze čištění mlýnské strouhy, nazýval poručníkem nezletilých dětí po Antonínu Vackovi. Roztržka Vackové a Dlouhého se vyřešila 11. února 1901, kdy se oba opět sešli u okresního hejtmanství v Sedlčanech a dohodli se na kompromisu. Ferdinand Dlouhý bude trpět bláto nanášené z mlýnské strouhy na jeho břehy, avšak nesmí tím být poškozován jeho majetek a Vacková bláto z břehů musí vždy do 14 dnů odstranit. Mlýn byl v březnu roku 1901 zařízen dvěma koly na svrchní vodu, z nichž bylo stálé české složení a druhé francouzské složení nebo válcová stolice pracovaly střídavě.
Podle Čeňka Habarta převzal mlýn v dvaceti pěti letech Karel Vacek. Tomu odpovídá, že by na mlýně mohl pobývat od roku 1912. Dne 21. února 1914 se oženil s Marií Soukupovou ze Sedlčan, narozenou 27. listopadu 1888. Byť Karel Vacek svou mlýnskou strouhu udržoval, jak na to vzpomíná Marie Dědová: „ (…) Voda bývala krásně čistá, struha udržovaná, zarostlá olšemi a vrbami.(…) Ve struhách bývalo plno ryb, tak byla voda čistá, a okolo vedla cesta lemovaná loukou pod školou. U Vackova mlýna býval malý, ale krásný rybníček, za starých časů se tam chodilo bruslit.(…),“ potýkal se se záležitostí, která už mohla být vyřešena v druhé polovině 19. století. Neboť nedošlo k stanovení maximální výšky vodní hladiny při mlýně, nebylo tak ani určeno, do jaké míry smí být voda v náhonu nadržována, a tak Vacek dělal podle vlastního uvážení. To se nelíbilo Aloisi Davidovi, majiteli statku v Sedlčanech s číslem popisným 132, který měl v pronájmu pozemky, patřící Zdeňce Mrskošové. 12. září 1930 si stěžoval u okresního úřadu v Sedlčanech, že Karel Vacek nadržuje ve svém mlýnském náhonu vodu do té míry, že jeho najaté pozemky jsou zaplavovány a v důsledku toho mu nastává škoda jak na samotných pozemcích, tak i na seně a otavách. Jako konkrétní případ uvedl, že ve čtvrtek dne 21. srpna 1930 byla voda v mlýnském náhonu tak vyvýšena, že přetékala přes břehy náhonu na jeho pozemky a poškodila mu posečenou otavu.
Alois David dále požádal okresní úřad, aby zjistil, do jaké míry smí být voda v náhonu nadržována. Ten 13. září 1930 při nahlédnutí do vodní knihy dohledal, že mlýn není po vodoprávní a živnostensko-policejní stránce vůbec schválen. Karel Vacek si ke stížnosti sousedů dohledal zanesení svého mlýna do vodní knihy. Ujistil se, že tomu je tak a že k normalizaci vodního díla a k vodoprávnímu a živnostensko-policejnímu schválení nedošlo. Dne 19. září 1931 požádal okresní úřad v Sedlčanech o doplnění zbývajících úkonů.
O jedenáct dní později se za tímto účelem konalo komisionální šetření. Vacek však musel zajistit mlýn z bezpečnostního hlediska a pravděpodobně se s okresním úřadem v Sedlčanech domluvil na lhůtě do konce roku 1933. Dne 14. dubna 1931 sdělil Živnostenský inspektorát v Táboře okresnímu úřadu v Sedlčanech, že nemá námitek proti udělení vodoprávního a živnostensko-policejního schválení. Lhůta k provedení bezpečnostní podmínek se inspektorátu zdála dlouhá a doporučila ji aspoň o jeden rok zkrátit, tedy do konce roku 1932.
Bezpečnostní úpravy včetně stavby motorovny se z finančních důvodů protáhly. O tom informoval Karel Vacek 9. února 1934 okresní úřad v Sedlčanech a požádal ho o další prodloužení lhůty. Své rozhodnutí zdůvodňoval tím, že místo, ve kterém bude motor umístěn, vyžaduje kvůli měkkému základu mlýnské strouhy hluboké vybetonování, a tudíž taková realizace bude stát hodně peněz. A protože se mlynář v době hospodářské krize ocital ve finanční tísni, požádal o lhůtu pro stavbu motorovny do 31. prosince 1936. Dodal, že motorem mele pouze tehdy, když to nutně potřebuje, tzn. jen několik dní v roce v období velkého sucha, když chybí voda. Okresní úřad v Sedlčanech, byť za nějakou dobu, vyšel Vackově žádosti částečně vstříc a povolil mu zcela výjimečně lhůtu ke stavbě motorovny do konce října roku 1936. Karel Vacek měl zpoždění. Až 30. listopadu téhož roku informoval o dokončení stavby turbíny. V ten samý den zažádal o schválení postavení Francisovy kašnové regulační turbíny. Chtěl využít větší vodní síly namísto jednoho kola na svrchní vodu. Komisionální šetření v této žádosti se konalo 8. února 1937. Výměrem  SOA Praha, SOkA Příbram, Okresní úřad Sedlčany. Sbírka listin map a plánů k vložce vodní knihy č 62, f. 364r. z 31. července 1937 získal Vacek povolení k přestavbě. Existenci Francisovy turbíny ve Vackově mlýně dokládá zápis ze 4. října 1943 ve vodní knize.
Mlýn fungoval i během druhé světové války. Se svým zásobováním se postaral v tíživé situaci i o samotné obyvatelstvo Sedlčanska a místní pekaře, například Děda.
Karel a Marie Vackovi měli dva syny, Karla a Milku (Miroslava). Karel Vacek starší zemřel ke konci války. Poté, co byl jeho mlýn po válce ponechán v provozu, pracovali na něm jeho synové. V 50. letech minulého století řešili stížnost rybářského klubu v Sedlčanech. Údajně prý Karel Vacek umístil do jalového odpadu při mlýně slup, do kterého se chytají ryby a 17. dubna 1952 při výlovu mlýnského náhonu, vedoucího od splavu k Vackovu mlýnu, neměli rybáři ryby. 22. dubna 1952 o tom informovali okresní národní výbor v Sedlčanech a žádali, aby majitel mlýna tento slup na své náklady do 1. května 1952 odstranil. Vacek žádosti rybářského klubu vyhověl.
Jak už bylo na začátku řečeno, stavba bez nějaké výrazné stopy zanikla. „ Když zemřeli staří Vackovi, začal mlýn pustnout, protože mlynařinu pak už dál nikdo nevedl. Dnes po mlýně není ani památky. Býval to mlýn plný života a ještě měli veliké hospodářství. Jako dnes vidím pana Vacka, jak stával na rampě mlýna a dohlížel na nakládání mouky. Usměvavý, vždy úslužný, zamoučněný a plný humoru.“