Veleckých mlýn

zpět | tisk | pdf
Veleckých mlýn
33
--
Suchá Loz
687 53
Uherské Hradiště
Suchá Loz
48°58'6.889'' 17°43'6.536''
Mlýn bez funkčního vodního motoru
Veleckých mlýn č.p. 33 se nachází ve středu obce na pravém břehu řeky Nivničky. Měl dvě dřevěná vodní kola. Uvnitř mlýnice se nacházela dvě kompletní mlýnská složení, přičemž jedno mlýnské složení s jedním vodním kolem využíval sousední mlýn č.p. 34.
Mlýnice je součástí dispozice domu č.p. 33, byla částečně zrekonstruována a slouží převážně k obytným účelům. Celý areál mlýna pak dále doplňují klasicistní chlévy z roku 1726 a roubená stodola z kulatých trámů datovaná z roku 1800.
Uprostřed obce
Nivnička
--
nepřístupný

r. 1756 - nejstarší dochovaný letopočet na budově mlýna

           - mlýn byl majetkem vrchnosti, která jej pak později pronajala Johannu Magdalovi

r. 1780 - mlýn byl se svolením vrchnosti připsán z jedné poloviny Antonu Magdalovi, druhá polovina přešla po matce na Martina Magdala.

r. 1839 -  Martin Magdal svou polovinu mlýna odstoupil Martinu Welletzkymu narozenému r. 1777

r. 1843 - na obou částech mlýna - 33/a a 33/b veden Georg Wellecky narozen r. 1823, syn Martina Welletzkyho

r. 1880 - majitelem mlýna č. 33 Jiří Velecký narozen r. 1860, syn Georga Welleckyho

r. 1918 - majitelem mlýna č. 33 Martin Velecký narozen r. 1883, syn Jiřího Veleckého

r. 1924 - majiteli mlýna č. 33 Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r.1896 vdova po Martinu Veleckém a jejich dcera nezletilá Marie Velecká narozena r. 1919

r. 1939 - majiteli mlýna č. 33 manželé Jan Velecký narozen r. 1904 a Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r. 1896

5.12.1941 - mlýn č. 33 německými úřady uzavřen, zaplombován a úředně zapečetěn

r. 1945 - mlýn č. 33 obnovil svoji mlynářskou činnost

r. 1951 - vydáno nařízení nucené likvidace mlýna č. 33 na základě usnesení komunistických úřadů a KNV Gottwaldov, rozhodnutí č.j. VIII-512.33-1951-likv.

r. 1952 - majitelkou mlýna č. 33 Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r. 1896 vdova po Janu Veleckém

r. 1955 - mlýn č. 33 bez vody, velká voda na Bystřičce strhla dřevěný jez, který již nebyl obnoven. Po několika stoletích vodním náhonem přestala téct potoční voda.

r. 1972 - majiteli mlýna č. 33 oba synové Jana a Johanny Veleckých, Josef Velecký narozen r. 1931 s manželkou Františkou Veleckou narozenou r. 1925 a Martin Velecký narozen r. 1934 s manželkou Věrou Veleckou narozenou r. 1938

r. 1979 - manželé Josef Velecký a Františka Velecká odstoupili svoji polovinu mlýna č. 33 manželům Martinovi Veleckému narozenému r. 1934 a Věře Velecké narozené r. 1938

r. 1990 - provedena rekonstrukce budovy mlýna č. 33

r. 2005 - majitelem mlýna č. 33 Martin Velecký narozen r. 1963, syn manželů Martina a Věry Veleckých

 

Budova původně kdysi vrchnostenského mlýna leží ve středu obce Suchá Loz na moravské části úpatí Bílých Karpat přibližně jen 7 km vzdušnou čarou od slovenských hranic, v oblasti zvané Moravské Slovácko.

  Tento mlýn, společně s přilehlými pozemky a statkem (tzv. majírem), byl součástí panského dvora v Suché Lozi. Podle letopočtu dochovaného uvnitř budovy, vznikl vodní mlýn v roce 1756 za vlády královny české a uherské, arcivévodkyně rakouské, Marie Terezie. Existuje zde však i velká pravděpodobnost, že tento mlýn je ještě staršího data, než je v budově dochovaný letopočet. V minulosti se totiž mlýn, stejně jako obec Suchá Loz, nacházel ve velmi těsné blízkosti při uherské hranici. A právě odtud v těchto dobách obyvatelé Suché Lozi velmi trpěli častými vpády Uhrů, Turků a Tatarů. Jak uvádí obecní kronika při jednom takovém krvavém tatarském vpádu z Uher v roce 1663 bylo v obci zabito 50 osob, celá obec byla vypálena, bylo odvlečeno 93 kusů hovězího dobytka a 430 kusů ovcí. Částečně zničena a vypleněna pak byla obec rovněž i v letech 1638, 1704 a 1705. V těchto pro lid neblahých letech lze s jistotou předpokládat, že i tento vodní mlýn díky svému významu a strategické poloze ve středu obce zcela jistě neunikl případnému možnému útoku, vypálení a poničení. Své obnovené výstavby se tak tedy mohl dočkat až po těchto těžkých dobách. Odpovídala by tomu i skutečnost, že dům č.p. 33, jehož součástí dispozice domu je i tato mlýnice, byl po těchto barbarských nájezdech znovu obnoven a vystavěn podle dodnes dochovaného letopočtu na hlavním dubovém trámu domu v roce 1726. Samotná mlýnice pak tedy mohla být vrchností opět znovu opravena a zrekonstruována v uvedeném roce 1756, což by jen nasvědčovalo tomu, že může být ještě daleko staršího data, než je v ní tento nejstarší dochovaný letopočet.

  V tomto období vlastnila vrchnost převážnou většinu mlýnů a měla monopol na mletí obilí, neboť to zaručovalo jak jisté finanční příjmy, tak i velkou důležitost pro chod celé vesnice. Při takovém mlýně býval většinou i vrchnostenský statek, kterému se říkalo majír. Tyto vrchnostenské mlýny pak vrchnost pronajímala mlynářům. Zároveň vydala také nařízení, kterému se říkalo mlýnský přímus. Znamenalo to, že poddaní nesměli pod značnou pokutou mlít jinde, než na mlýnech panství. Stávalo se často, že i v rámci panství byli poddaní přikázáni k přesně určenému mlýnu. Pokuta nedodržení tohoto nařízení nemusela být jen finanční. Poddaní, kteří neuposlechli tohoto nařízení vrchnosti, mohli být zavřeni až na dvě neděle do věznice "jiným ku příkladu", nebo vrchnosti propadlo tolik jejich obilí, kolik bylo pomleto v cizím mlýně. Teprve s příchodem římskoněmeckého císaře a panovníka habsburské monarchie Josefa II (1741-1790) byl mlýnský přímus nejprve zmírněn, takže poddaní mohli mlít kdekoliv na panství, a v roce 1789 byl zrušen úplně. Přibližně někdy v posledních desetiletích 18. století pak začala vrchnost postupně odprodávat tyto své mlýny a to převážně těm mlynářům, kterým je dříve pronajímala.

  Rovněž i tento vodní mlýn č. 33 společně s majírem (statkem) byl majetkem vrchnosti, která jej pak později pronajala Johannu Magdalovi. Teprve o několik desítek let později, 16. srpna roku 1780 byl se souhlasem vrchnosti připsán tento horní vrchnostenský mlýn v ceně 300 zlatých z jedné poloviny Antonu Magdalovi po jeho zemřelém otci Johannu Magdalovi a druhá polovina po matce Anně Magdalové byla připsána Martinovi Magdalovi. Ten vlastnil svoji polovinu mlýna 33/a celých 59 let až do 19. prosince roku 1839. Tohoto dne Martin Magdal odprodal za 1.320 florentů stříbra svoji polovinu mlýna č. 33 včetně pozemků patřících k mlýnu mlynáři Martinu Welletzkymu narozenému 1777 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 11. června 1815), jehož manželkou byla Justina Waschiczek. Martin Welletzky v té době již majitel mlýna č. 83, známého dnes jako Sedláčkův mlýn, byl synem mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho (zapsán do cechu mistrů mlynářských 2. února 1798), a jeho manželky Rosiny, dcery Jana Vitka z Bystřice. Zároveň byl také i vnukem mlynářského mistra Antosse Welletzkyho narozeného 1722 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 3. února 1759), a jeho manželky Barbary Hawel, kterážto byla vnučkou mlynářského mistra Waczlawa Pollanskyho (přijat do cechu mistrů mlynářských v den Svatého Těla Božího roku 1713), kteří postupně vlastnili mlýn č. 3, známý také jako Polanských mlýn. Thomas Welletzky narozen 1789 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1809), jehož rodiči byli mlynářský mistr Antonius Matheus Welletzky narozený 1758 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1798), majitel jednoho složení mlýna č. 3 a jeho manželka Anna Stojaspalin, dcera mlynáře z Dolního Němčí, pak společně se svým bratrancem Martinem Welletzkym pokračovali v této letité mlynářské rodinné tradici. Martin Welletzky obdržel později od svého otce mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho finanční obnos na koupi mlýna č. 83. Jeho bratranec Thomas Welletzky dostal zase po otci roku 1805 jedno složení mlýna č. 3, kde dále pokračoval v mlynářské živnosti. Zbylých pět Thomasových sourozenců mělo být podle smlouvy vyplaceno od Thomase Welletzkyho. Martin Welletzky, majitel mlýna č. 83 a č. 33, měl se svojí manželkou Justinou Waschiczek celkem jedenáct dětí, z nichž opět jejich dva synové Martinus (Martin) Wellecky narozen 1812 a Georg (Jiří) Wellecky narozen 1823 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 23. června 1859), dále pokračovali v rodinné mlynářské tradici. Zatímco bratr Jiřího, Martin Velecký mlel se svým otcem na mlýně č. 83, Jiří Velecký chodil mlít do mlýna č. 33. Tam se také seznámil s krásnou Barborou, dcerou majitele mlýna č. 34 Stefana Korcžeka, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Netrvalo dlouho a v létě roku 1844 obec Suchá Loz zažila velikou svatbu. Syn mlynářského mistra Martina Welletzkyho, Jiří Velecký si vzal za ženu Barboru Korcžekovou, narozenou 1827, dceru Stefana Korcžeka, majitele mlýna č. 34, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Barbora dostala věnem od svého otce 400 rýnských stříbra a Jiří dostal od svého otce Martina Welletzkyho mlýn č. 33 v ceně 900 rýnských stříbra. K mlýnu č. 33 pak dále přibyly velké polnosti, různý dobytek, pár volů, vůz, pluh a celá řada hospodářského zařízení. Šťastným spojením těchto dvou mladých lidí jako byla Barbora s pověstí mimořádně nadané a rozvážné půvabné ženy a Jiřího, co by silného muže zručného svého mlynářského řemesla hospodáře, přinesli tomu celému mlynářskému velkostatku č. 33 veliké štěstí a nevídanou prosperitu. Na Veleckých statku i ve mlýně bylo v té době zaměstnáno mnoho lidí a i díky Barbořiným rodičům a mimořádné pracovitosti Jiřího a Barbory se o tomto mlýně hovořilo široko daleko po celém Uherskobrodsku. Za mletí měřice pšenice na mouku se zde platila částka jednoho krejcaru, ječmene na hrubé kroupy za jeden a půl krejcaru, na malé kroupičky po třech krejcarech a prosa po půl druhém krejcaru. Každý šestnáctý díl obilí byl osvobozen od jakýchkoliv poplatků, neboť tento díl vždy připadal vrchnosti. Pokud si sám zákazník neposlal do mlýna čeládku na pomocné práce při mletí obilí, účtoval se v tomto mlýně ještě poplatek za každou měřici jeden krejcar navíc. Mlynářský mistr Jiří Velecký pak z tohoto mlýna odváděl vrchnosti daň a to z jednoho mlýnského vodního kola nebo palečného kola 2 zlaté moravské, za pohon vrchního mlecího kamene běhounu a spodního mlecího kamene valounu rovněž 2 zlaté moravské, od hřídele či válce 2 zlaté moravské a od nového koše taktéž 2 zlaté moravské. Při práci ve mlýně se pracovalo s obilím velice šetrně. Ze špatného obilí se vymílalo více otrub, aby mouka nebyla úplně černá. Otrubami se pak krmil dobytek. Pro čeládku a robotníky se mlelo z horšího, ale nikoliv úplně špatného obilí, aby chléb nebyl docela černý, jak se prý občas někdy stávalo. Lepší obilí bylo určené na prodej a z nejkvalitnějšího se mlela mouka pro panstvo. Pro úředníky se pekl chléb z krásné vyrážky, pro ostatní čeleď a žence chléb černější, větší a těžší. Panoval zde také dobrý zavedený zvyk, že Barbora měla pro zákazníky, kteří přišli mlít do mlýna, připravený čerstvě upečený chléb společně s medem z úlů jejich včel, kterým je vždy vřele uvítala a štědře pohostila. Jiří Velecký měl se svojí manželkou Barborou Korčekovou celkem sedm dětí. Vzhledem k tomu, že v té době bylo Jiříků v domě mnoho, stávaly se pak veselé příhody, které se vykládají dodnes po celé generace. Například když se z malé kolébky začal ozývat dětský pláč, v tu dobu právě v kuchyni prací zaneprázdněná Barbora často k pobavení všech zákazníků volala místním moravským nářečím do mlýna na svého manžela, mlynáře Jiřího Veleckého: „Juro, zavolaj Jurku, nech ide kolébat malého Juříčka!“ Práce ve mlýně i na statku byla často spojována s radostí, elánem i zpěvem. Proto v tomto období zde také vzniklo mnoho písní, které se vztahují k tomuto mlynářskému statku. Z těch známějších lze jmenovat píseň.: „Ej na veleckých lukách…“, kterou můžete najít například zde: http://www.lipina.org/kuncjanslovackejednohlasepisne/m045.htm

  V tomto již zmiňovaném období zde také podle dochovaných záznamů vznikla zcela určitě nejznámější píseň: „Teče voda, teče cez Velecký majír“ která se váže k budově mlýna č. 33 a jeho vodnímu náhonu, který protékal 190 m dlouhým kanálem přes celý Velecký majír (statek) až k samotnému mlýnu. Slovo majír, které se v té době v místním nářečí používalo k označení statku či velkostatku, pochází z německého Meierhof. Podrobnější vysvětlení nářečného výrazu „velecký majír“ najdete zde: http://cs.wiktionary.org/wiki/majír Tato píseň, jak se s přibývajícím časem i oblibou šířila, postupně zlidověla jak v Čechách, tak i na blízkém Slovensku a zároveň se také později stala velice oblíbenou písní prezidenta T. G. Masaryka. Píseň „Teče voda, teče cez Velecký majír“ si můžete s laskavým svolením zpěvaček paní Hany Buštíkové a Dany Vlkové, Duo Kamelie, poslechnout zde: http://youtu.be/eFH1uTS6h38

Jak již bylo zažitou rodinnou mlynářskou tradicí rodu Veleckých i mlynář Jiří Velecký si vychoval ze svých sedmi dětí svého nástupce. Byl jím jeho syn mlynář Jiří Velecký, narozený roku 1860. Ten se později oženil s Annou Mandíkovou narozenou roku 1866. Společně pak vychovali pět dětí. Nejstarší syn mlynáře Jiřího Veleckého, kterým byl Martin Velecký, narozený roku 1883, se oženil s Markétou Mahdalovou. V roce 1909 se jim narodila dcera Růžena. O dva roky později v roce 1911 však umírá jeho mladá manželka Markéta při komplikovaném porodu a nepodaří se zachránit ani jejich právě narozené dítě. Mlýn Veleckých již tou dobou pomalu začíná opouštět štěstí. Následně v roce 1914 vypukne 1. světová válka, do které odchází nejstarší ze synů mlynáře Jiřího Veleckého, již vdovec Martin Velecký, který měl právě převzít mlýn po svém otci mlynáři Jiřím Veleckém. O dva roky později roku 1916 umírá také Anna Velecká, manželka mlynáře Jiřího Veleckého. O další dva roky později v roce 1918 v době, kdy vypukla celá řada smrtelných nemocí, jako byla španělská chřipka, záškrt či tuberkulóza, zemřela i dcera Jiřího Veleckého, Marie Velecká a to v pouhých 24 letech. Ovdovělý mlynář Jiří Velecký však i nadále vytrvale provozuje mlýn č. 33. S koncem 1. světové války se vrací syn mlynáře Jiřího Veleckého, ovdovělý Martin Velecký. Ten se roku 1918 ožení s Johannou Adamcovou a přebírá po svém otci v duchu rodinné mlynářské tradice mlýn č. 33. Společně s jeho manželkou Johannou se jim pak narodí tři dcery. Mlynář Martin Velecký však trpí vážnými následky psychicky traumatizujících událostí, které, prožil v 1. světové válce. Následkem toho u něho brzy propukne nemoc, které v roce 1924 podlehne. Po jeho smrti je mlýn v majetku jeho ženy Johanny Velecké a jeho dcery nezletilé Marie Velecké. Práce ve Veleckých mlýně č. 33 se tak po roce 1924 znovu neúnavně a houževnatě ujímá již zestárlý vdovec mlynář Jiří Velecký, otec jeho předčasně zesnulého syna mlynáře Martina Veleckého. Zdá se, že mlynářská dynastie rodu Veleckých se v tomto mlýně pomalu blíží svému konci. I přes tuto složitou rodinnou situaci nachází mlynář Jiří Velecký znovu svého vhodného nástupce. Do mlýna přichází jeho mladý urostlý synovec Jan Velecký, narozený roku 1904, vnuk mlynáře Jiřího (Georga) Veleckého, narozeného roku 1823, z Veleckých mlýna č. 33. Ten se v roce 1930 ožení s ovdovělou Johannou Veleckou a postupně se ujímá jak mlýna, tak celého mlynářského statku. Majitelem mlýna se stal Jan Velecký společně se svojí ženou Johannou v roce 1939. Společně také vychovali své dva syny a čtyři dcery z předchozího manželství. Politická situace ve světě však novým majitelům opět vůbec nepřála. V ten samý rok totiž vypukla 2. světová válka. Po následné okupaci Československa byl Veleckých mlýn č. 33 dne 5. prosince 1941 německými úřady uzavřen, zaplombován a úředně zapečetěn, podobně jako všechny mlýny v Suché Lozi. Samotná válečná fronta se v dubnu roku 1945 nevyhnula ani místu tohoto mlýna. Rudá armáda se snažila prolomit zdejší houževnatou německou obranu, avšak hornatý terén Bílých Karpat jí to velice znesnadňoval. Z tohoto důvodu byla do bojů nasazena rumunská letadla, která zde provedla několik náletů. Během nich na domy v Suché Lozi dopadlo mnoho bomb, po nichž zmizela i celá stavení. Samotnou budovu mlýna i přilehlého statku bomby však jen těsně minuly. Mlýn vykazoval pouze lehká poškození především následkem střepin a silných tlakových vln. V suterénu mlýna, v místě kde se nachází klenutý kamenný sklep a 80 cm silné obvodové kamenné zdi, našlo mnoho lidí z blízkého i vzdáleného okolí dokonalý úkryt před ničivými nálety. Při jednom z náletů však silná tlaková vlna odhodila do mlýnského náhonu dceru mlynáře Martina Veleckého, Jiřinu Veleckou, která na následky zranění, jenž utrpěla, později zemřela ve věku 23 let. S koncem 2. světové války v roce 1945 znovu mlýn obnovuje svoji mlynářskou činnost, avšak nikoliv na dlouho. V únoru roku 1948 se k moci dostává komunistický režim, který postupně nemilosrdně likviduje každé soukromé hospodářství a zakládá jednotná zemědělská družstva (JZD). V roce 1951 je tak na mlýn č. 33 vydáno nařízení nucené likvidace a to na základě usnesení komunistických úřadů a KNV Gottwaldov, rozhodnutí č.j. VIII-512.33-1951-likv. Podobný osud postupně stihl i ostatní mlýny v Suché Lozi. V tomto roce 1951, po vážné nemoci, také umírá i poslední mlynář z tohoto mlýna, kterým byl Jan Velecký. Smutně avšak zároveň i symbolicky tak odchází poslední mlynář ve chvíli stejně smutného konce tohoto dávného vodního mlýna. Po několika stoletích tak definitivně ustal pravidelně klapající rytmus mlýnských vodních kol i typické zvuky stojů zdejšího mlýna. Mlynářské zařízení je postupně rozebráno a zničeno, zemědělské pozemky jsou zestátněny a z hospodářského statku je proti vůli majitelky mlýna Johanny Velecké odvlečen jak dobytek, tak i stroje a zařízení do nově vzniklého místního jednotného zemědělského družstva. V následujících letech pak pokračuje perzekuce ze strany komunistického režimu vůči majitelce Johanně Velecké a ostatním členům její rodiny, kteří odmítli vstoupit do JZD. Mlýnská budova i celý statek, který vždy žil neobyčejným pracovním i obchodním ruchem a životem mnoha lidí, náhle zeje opuštěný a prázdný. Zůstává v něm již pouze osamocená majitelka mlýna vdova Johanna Velecká. V roce 1955 velká voda na Bystřičce strhla dřevěný jez, kterým byla voda přiváděna do mlýnského náhonu. Ten již nebyl nikdy obnoven. A tak po několika stoletích vodním náhonem přestala téct potoční voda. Koryto náhonu vyschlo a začalo postupně zarůstat místní bujnou vegetací. V roce 1963 nařizuje Odbor vodního hospodářství a energetiky pro věci zemědělství a lesnictví při Okresním národním výboru v Uherském Hradišti oběma majitelům mlýnů č. 33 i č. 34 z bezpečnostních důvodů zaklenout lednici betonovými rourami přes prostor spádiště. Zaklenutí pak zakončit šachtou opatřenou mříží na způsob lapače splavenin a spádiště dále zasypat hlínou až do výše terénu. Na tomto místě je pak o několik let později postavena přístavba domu č. 34. Krátce před svojí smrtí v roce 1972 odkázala Johanna Velecká mlýn svým dvěma synům Josefu Veleckému narozenému 1931 a Martinovi Veleckému narozenému 1934, i s jejich manželkami. V roce 1979 odkoupil Martin Velecký narozený 1934 se svojí manželkou Věrou polovinu svého bratra Josefa Veleckého narozeného 1931 a jeho manželky Františky a staly se tak majiteli celého mlýna. V té době již byla dlouhý čas neudržovaná budova mlýna ve velmi špatném technickém stavu, nevalného vzhledu a stávala se nebezpečnou. Proto v roce 1990 provedl Martin Velecký, narozen 1934, její rekonstrukci, která byla řešena jistým kompromisem a to tak, že část interiéru budovy byla realizována jako obytná část ve starobylém stylu, přičemž zbytek budovy mlýna zůstal zcela zachován, aby i nadále nesmazatelně připomínal svoji dlouhou mlynářskou historii. Během rekonstrukce tak byly obvodové kamenné zdi mlýna, široké 80 cm a vysoké 240 cm, zpevněny jejich vyspárováním, na nich pak pokračující zdivo z nepálených cihel tzv. kotovic bylo opatřeno šedou břízolitovou omítkou. Uvnitř budovy byl zaveden elektrický proud, opraveny byly také podlahy i vnitřní omítky, je vyměněna střešní krytina, částečně opraven krov, včetně vybudování části nové přístavby krovu směrem k domu č. 34, která zde původně nebývala. Z důvodu lepšího prosvětlení interiéru mlýnské budovy byla do ulice vybourána dvě menší okna, která nahradila původní dvě malinká větrací okénka mlýna. V roce 2005 pak převedli Věra a Martin Velecký mlýn do vlastnictví jejich syna Martina Veleckého narozeného 1963.

 Veleckých mlýn č. 33 je nejstarším dochovaným mlýnem ze všech původních sucholožských mlýnů. Napsati podrobně do detailů pohnutou historii toho starého vodního mlýna vydalo by na mnoho knih. Budete-li mít však někdy cestu okolo tohoto Veleckých mlýna, pak se na chvíli zastavte a ve svých myslích věnujte prosím tichou vzpomínku na ty početné generace lidí, kteří zde prožívali své osudy, lásky, štěstí, bolest i utrpení a v duchu se skloňte před jejich neskutečnou houževnatostí, pracovitostí a umem. Vězte, že právě zde na tomto místě žili a pracovali opravdoví mistři svého mlynářského řemesla.

 

 Poznámka:

Od samého začátku 18. století je v původních originálech archivních matričních záznamů uváděno příjmení „Welletzky“ nebo také „Welleczky“, později pak „Wellecky“ v této psané podobě. Během 19. století je příjmení již postupně uváděno v dnešní  písemné formě jako „Velecký“. Jeho psaná podoba se s přirozeným vývojem českého jazyka časem gramaticky měnila, ale původní výslovnost příjmení však zůstává po celá staletí naprosto nezměněna.

Velký mlynářský rod Welletzkych ze Suché Lozi byl po svých předcích spřízněn s dalšími významnými mlynářskými rody z tohoto kraje, kterými byli Polanští a Magdalovi ze Suché Lozi, Kopunczovi z Ordějova, Bobkovi a Bércovi z Bystřice pod Lopeníkem a Stojaspalovi z Dolního Němčí.

Celé generace mlynářů Veleckých vlastnily tento Veleckých mlýn a jejich přímí potomci jej vlastní až dodnes.

Ve starších pramenech je také říčka Nivnička uváděna také jako Bystřička.

 

 

 

 

 

 

 

Historie mlýna obsahuje událost z období:

Novověk B – do zrušení poddanství (1620 – 1848)

Budova původně kdysi vrchnostenského mlýna leží ve středu obce Suchá Loz na moravské části úpatí Bílých Karpat přibližně jen 7 km vzdušnou čarou od slovenských hranic, v oblasti zvané Moravské Slovácko.

    Veleckých mlýn č. 33 je dnes nejstarším dochovaným mlýnem ze všech původních sucholožských mlýnů. Tento mlýn, společně s přilehlými pozemky a statkem (tzv. majírem), byl součástí panského dvora v Suché Lozi. Podle letopočtu dochovaného uvnitř budovy, vznikl vodní mlýn v roce 1756 za vlády královny české a uherské, arcivévodkyně rakouské, Marie Terezie. Existuje zde však i velká pravděpodobnost, že tento mlýn je ještě staršího data, než je v budově dochovaný letopočet. V minulosti se totiž mlýn, stejně jako obec Suchá Loz, nacházel ve velmi těsné blízkosti při uherské hranici. A právě odtud v těchto dobách obyvatelé Suché Lozi velmi trpěli častými vpády Uhrů, Turků a Tatarů. Jak uvádí obecní kronika při jednom takovém krvavém tatarském vpádu z Uher v roce 1663 bylo v obci zabito 50 osob, celá obec byla vypálena, bylo odvlečeno 93 kusů hovězího dobytka a 430 kusů ovcí. Částečně zničena a vypleněna pak byla obec rovněž i v letech 1638, 1704 a 1705. V těchto pro lid neblahých letech lze s jistotou předpokládat, že i tento vodní mlýn díky svému významu a strategické poloze ve středu obce zcela jistě neunikl případnému možnému útoku, vypálení a poničení. Své obnovené výstavby se tak tedy mohl dočkat až po těchto těžkých dobách. Odpovídala by tomu i skutečnost, že dům č.p. 33, jehož součástí dispozice domu je i tato mlýnice, byl po těchto barbarských nájezdech znovu obnoven a vystavěn podle dodnes dochovaného letopočtu na hlavním dubovém trámu domu v roce 1726. Samotná mlýnice pak tedy mohla být vrchností opět znovu opravena a zrekonstruována v uvedeném roce 1756, což by jen nasvědčovalo tomu, že může být ještě staršího data, než je v ní tento nejstarší dochovaný letopočet.

  V tomto období vlastnila vrchnost převážnou většinu mlýnů a měla monopol na mletí obilí, neboť to zaručovalo jak jisté finanční příjmy, tak i velkou důležitost pro chod celé vesnice. Při takovém mlýně býval většinou i vrchnostenský statek, kterému se říkalo majír. Tyto vrchnostenské mlýny pak vrchnost pronajímala mlynářům. Zároveň vydala také nařízení, kterému se říkalo mlýnský přímus. Znamenalo to, že poddaní nesměli pod značnou pokutou mlít jinde, než na mlýnech panství. Stávalo se často, že i v rámci panství byli poddaní přikázáni k přesně určenému mlýnu. Pokuta nedodržení tohoto nařízení nemusela být pouze finanční. Poddaní, kteří neuposlechli tohoto nařízení vrchnosti, mohli být zavřeni až na dvě neděle do vězení "jiným ku příkladu", nebo vrchnosti propadlo tolik jejich obilí, kolik bylo pomleto v cizím mlýně. Teprve s příchodem římskoněmeckého císaře a panovníka habsburské monarchie Josefa II (1741-1790) byl mlýnský přímus nejprve zmírněn, takže poddaní mohli mlít kdekoliv na panství, a v roce 1789 byl zrušen úplně. Přibližně někdy v posledních desetiletích 18. století pak začala vrchnost postupně odprodávat tyto své mlýny a to převážně těm mlynářům, kterým je dříve pronajímala.

  Rovněž i tento vodní mlýn č. 33 společně s majírem (statkem) byl majetkem vrchnosti, která jej pak později pronajala Johannu Magdalovi. Teprve o několik desítek let později, 16. srpna roku 1780 byl se souhlasem vrchnosti připsán tento horní vrchnostenský mlýn v ceně 300 zlatých z jedné poloviny Antonu Magdalovi po jeho zemřelém otci Johannu Magdalovi a druhá polovina po matce Anně Magdalové byla připsána Martinovi Magdalovi. Ten vlastnil svoji polovinu mlýna 33/a celých 59 let až do 19. prosince roku 1839. Tohoto dne Martin Magdal odprodal za 1.320 florentů stříbra svoji polovinu mlýna č. 33 včetně pozemků patřících k mlýnu mlynáři Martinu Welletzkymu narozenému 1777 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 11. června 1815), jehož manželkou byla Justina Waschiczek. Martin Welletzky v té době již majitel mlýna č. 83, známého dnes jako Sedláčkův mlýn, byl synem mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho (zapsán do cechu mistrů mlynářských 2. února 1798), a jeho manželky Rosiny, dcery Jana Vitka z Bystřice. Zároveň byl také i vnukem mlynářského mistra Antosse Welletzkyho narozeného 1722 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 3. února 1759), a jeho manželky Barbary Hawel, kterážto byla vnučkou mlynářského mistra Waczlawa Pollanskyho (přijat do cechu mistrů mlynářských v den Svatého Těla Božího roku 1713), kteří postupně vlastnili mlýn č. 3, známý také jako Polanských mlýn. Thomas Welletzky narozen 1789 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1809), jehož rodiči byli mlynářský mistr Antonius Matheus Welletzky narozený 1758 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1798), majitel jednoho složení mlýna č. 3 a jeho manželka Anna Stojaspalin, dcera mlynáře z Dolního Němčí, pak společně se svým bratrancem Martinem Welletzkym pokračovali v této letité mlynářské rodinné tradici. Martin Welletzky obdržel později od svého otce mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho finanční obnos na koupi mlýna č. 83. Jeho bratranec Thomas Welletzky dostal zase po otci roku 1805 jedno složení mlýna č. 3, kde dále pokračoval v mlynářské živnosti. Zbylých pět Thomasových sourozenců mělo být podle smlouvy vyplaceno od Thomase Welletzkyho. Martin Welletzky, majitel mlýna č. 83 a č. 33, měl se svojí manželkou Justinou Waschiczek celkem jedenáct dětí, z nichž opět jejich dva synové Martinus (Martin) Wellecky narozen 1812 a Georg (Jiří) Wellecky narozen 1823 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 23. června 1859), dále pokračovali v rodinné mlynářské tradici. Zatímco bratr Jiřího, Martin Velecký mlel se svým otcem na mlýně č. 83, Jiří Velecký chodil mlít do mlýna č. 33. Tam se také seznámil s krásnou Barborou, dcerou majitele mlýna č. 34 Stefana Korcžeka, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Netrvalo dlouho a v létě roku 1844 obec Suchá Loz zažila velikou svatbu. Syn mlynářského mistra Martina Welletzkyho, Jiří Velecký si vzal za ženu Barboru Korcžekovou, narozenou 1827, dceru Stefana Korcžeka, majitele mlýna č. 34, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Barbora dostala věnem od svého otce 400 rýnských stříbra a Jiří dostal od svého otce Martina Welletzkyho mlýn č. 33 v ceně 900 rýnských stříbra. K mlýnu č. 33 pak dále přibyly velké polnosti, různý dobytek, pár volů, vůz, pluh a celá řada hospodářského zařízení. Šťastným spojením těchto dvou mladých lidí jako byla Barbora s pověstí mimořádně nadané a rozvážné půvabné ženy a Jiřího, co by silného muže zručného svého mlynářského řemesla hospodáře, přinesli tomu celému mlynářskému velkostatku č. 33 veliké štěstí a nevídanou prosperitu. Na Veleckých statku i ve mlýně bylo v té době zaměstnáno mnoho lidí a i díky Barbořiným rodičům a mimořádné pracovitosti Jiřího a Barbory se o tomto mlýně hovořilo široko daleko po celém Uherskobrodsku. Za mletí měřice pšenice na mouku se zde platila částka jednoho krejcaru, ječmene na hrubé kroupy za jeden a půl krejcaru, na malé kroupičky po třech krejcarech a prosa po půl druhém krejcaru. Každý šestnáctý díl obilí byl osvobozen od jakýchkoliv poplatků, neboť tento díl vždy připadal vrchnosti. Pokud si sám zákazník neposlal do mlýna čeládku na pomocné práce při mletí obilí, účtoval se v tomto mlýně ještě poplatek za každou měřici jeden krejcar navíc. Mlynářský mistr Jiří Velecký pak z tohoto mlýna odváděl vrchnosti daň a to z jednoho mlýnského vodního kola nebo palečného kola 2 zlaté moravské, za pohon vrchního mlecího kamene běhounu a spodního mlecího kamene valounu rovněž 2 zlaté moravské, od hřídele či válce 2 zlaté moravské a od nového koše taktéž 2 zlaté moravské. Při práci ve mlýně se pracovalo s obilím velice šetrně. Ze špatného obilí se vymílalo více otrub, aby mouka nebyla úplně černá. Otrubami se pak krmil dobytek. Pro čeládku a robotníky se mlelo z horšího, ale nikoliv úplně špatného obilí, aby chléb nebyl docela černý, jak se prý občas někdy stávalo. Lepší obilí bylo určené na prodej a z nejkvalitnějšího se mlela mouka pro panstvo. Pro úředníky se pekl chléb z krásné vyrážky, pro ostatní čeleď a žence chléb černější, větší a těžší. Panoval zde také dobrý zavedený zvyk, že Barbora měla pro zákazníky, kteří přišli mlít do mlýna, připravený čerstvě upečený chléb společně s medem z úlů jejich včel, kterým je vždy vřele uvítala a štědře pohostila. Jiří Velecký měl se svojí manželkou Barborou Korčekovou celkem sedm dětí.

 

Poznámka:

Od samého počátku 18. století je v původních originálech archivních matričních záznamů uváděno příjmení „Welletzky“ nebo také „Welleczky“, později pak „Wellecky“ v této psané podobě. Během 19. století je příjmení již postupně uváděno v dnešní  písemné formě jako „Velecký“. Jeho psaná podoba se s přirozeným vývojem českého jazyka časem gramaticky měnila, ale původní výslovnost příjmení však zůstává po celá staletí naprosto nezměněna.

Velký mlynářský rod Welletzkych ze Suché Lozi byl po svých předcích spřízněn s dalšími významnými mlynářskými rody z tohoto kraje, kterými byli Polanští a Magdalovi ze Suché Lozi, Kopunczovi z Ordějova, Bobkovi a Bércovi z Bystřice pod Lopeníkem a Stojaspalovi z Dolního Němčí.

Novověk C - od zrušení poddanství (1848 – 1913)

Jak již bylo zažitou rodinnou mlynářskou tradicí rodu Veleckých i mlynář Jiří Velecký si vychoval ze svých sedmi dětí svého nástupce. Byl jím jeho syn mlynář Jiří Velecký, narozený roku 1860. Ten se později oženil s Annou Mandíkovou narozenou roku 1866. Společně pak vychovali pět dětí. Dalším pokračovatelem v mlynářské rodinné tradici se později stane nejstarší syn mlynáře Jiřího Veleckého, kterým byl Martin Velecký, narozený roku 1883. Ten se oženil s Markétou Mahdalovou a v roce 1909 se jim narodila dcera Růžena. O dva roky později v roce 1911 však umírá jeho mladá manželka Markéta při komplikovaném porodu a nepodaří se zachránit ani jejich právě narozené dítě. Mlýn Veleckých již tou dobou pomalu začíná opouštět štěstí.

První světová válka (1914 – 1918)

V roce 1914 vypukne 1. světová válka, do které odchází nejstarší ze synů mlynáře Jiřího Veleckého, již vdovec Martin Velecký, který měl právě převzít mlýn po svém otci mlynáři Jiřím Veleckém. O dva roky později roku 1916 umírá také Anna Velecká, manželka mlynáře Jiřího Veleckého. O další dva roky později v roce 1918 v době kdy vypukla celá řada smrtelných nemocí, jako byla španělská chřipka, záškrt či tuberkulóza, zemřela i dcera Jiřího Veleckého, Marie Velecká a to v pouhých 24 letech. Ovdovělý mlynář Jiří Velecký však i nadále vytrvale provozuje mlýn č. 33. S koncem 1. světové války se vrací syn mlynáře Jiřího Veleckého, ovdovělý Martin Velecký. Ten se roku 1918 ožení s Johannou Adamcovou a přebírá po svém otci v duchu rodinné mlynářské tradice mlýn č. 33. Společně s jeho manželkou Johannou se jim pak narodí tři dcery.

První republika (1919-1938)

Mlynář Martin Velecký však trpí vážnými následky psychicky traumatizujících událostí, které prožil v 1. světové válce. Následkem toho u něho brzy propukne nemoc, které v roce 1924 podlehne. Po jeho smrti je mlýn v majetku jeho ženy Johanny Velecké a jeho dcery nezletilé Marie Velecké. Práce ve Veleckých mlýně č. 33 se tak po roce 1924 znovu neúnavně a houževnatě ujímá již zestárlý vdovec mlynářský mistr Jiří Velecký, otec jeho předčasně zesnulého syna mlynáře Martina Veleckého. Zdá se, že mlynářská dynastie rodu Veleckých se v tomto mlýně pomalu blíží svému konci. I přes tuto složitou rodinnou situaci nachází mlynář Jiří Velecký znovu svého vhodného nástupce. Do mlýna přichází jeho mladý urostlý synovec Jan Velecký, narozený roku 1904, vnuk mlynáře Jiřího (Georga) Veleckého, narozeného roku 1823, z Veleckých mlýna č. 33. Ten se v roce 1930 ožení s ovdovělou Johannou Veleckou a postupně se ujímá jak mlýna, tak celého mlynářského statku.

Protektorát Čechy a Morava, včetně poválečného vývoje (1939-1949)

Majitelem mlýna se stal Jan Velecký společně se svojí ženou Johannou v roce 1939. Společně také vychovali své dva syny a čtyři dcery z předchozího manželství. Politická situace ve světě však novým majitelům opět vůbec nepřála. V ten samý rok totiž vypukla 2. světová válka. Po následné okupaci Československa byl Veleckých mlýn č. 33 dne 5. prosince 1941 německými úřady uzavřen, zaplombován a úředně zapečetěn, podobně jako všechny mlýny v Suché Lozi. Samotná válečná fronta se v dubnu roku 1945 nevyhnula ani místu tohoto mlýna. Rudá armáda se snažila prolomit zdejší houževnatou německou obranu, avšak hornatý terén Bílých Karpat jí to velice znesnadňoval. Z tohoto důvodu byla do bojů nasazena rumunská letadla, která zde provedla několik náletů. Během nich na domy v Suché Lozi dopadlo mnoho bomb, po nichž zmizela i celá stavení. Samotnou budovu mlýna i přilehlého statku bomby však jen těsně minuly. Mlýn vykazoval pouze lehká poškození především následkem střepin a silných tlakových vln. V suterénu mlýna, v místě kde se nachází klenutý kamenný sklep a 80 cm silné obvodové kamenné zdi, našlo mnoho lidí z blízkého i vzdáleného okolí dokonalý úkryt před ničivými nálety. Při jednom z náletů však silná tlaková vlna odhodila do mlýnského náhonu dceru mlynáře Martina Veleckého, Jiřinu Veleckou, která na následky zranění, jenž utrpěla, později zemřela ve věku 23 let. S koncem 2. světové války v roce 1945 znovu mlýn obnovuje svoji mlynářskou činnost, avšak nikoliv na dlouho.

Znárodňování, život mlynářů v průběhu komunistického režimu (1949-1989)

V únoru roku 1948 se k moci dostává komunistický režim, který postupně nemilosrdně likviduje každé soukromé hospodářství a zakládá jednotná zemědělská družstva (JZD). V roce 1951 je tak na mlýn č. 33 vydáno nařízení nucené likvidace a to na základě usnesení komunistických úřadů a KNV Gottwaldov, rozhodnutí č.j. VIII-512.33-1951-likv. Podobný osud postupně stihl i ostatní mlýny v Suché Lozi. V tomto roce 1951, po vážné nemoci, také umírá i poslední mlynář z tohoto mlýna, kterým byl Jan Velecký. Smutně avšak zároveň i symbolicky tak odchází poslední mlynář ve chvíli stejně smutného konce tohoto dávného vodního mlýna. Po několika stoletích tak definitivně ustal pravidelně klapající rytmus mlýnských vodních kol i typické zvuky stojů zdejšího mlýna. Mlynářské zařízení je postupně rozebráno a zničeno, zemědělské pozemky jsou zestátněny a z hospodářského statku je násilně proti vůli majitelky mlýna Johanny Velecké odvlečen jak dobytek, tak i stroje a zařízení do nově vzniklého místního jednotného zemědělského družstva. V následujících letech pak pokračuje perzekuce ze strany komunistického režimu vůči majitelce Johanně Velecké a ostatním členům její rodiny, kteří odmítli vstoupit do JZD. Mlýnská budova i celý statek, který vždy žil neobyčejným pracovním i obchodním ruchem a životem mnoha lidí, náhle zeje opuštěný a prázdný. Zůstává v něm již pouze osamocená majitelka mlýna vdova Johanna Velecká. V roce 1955 velká voda na Bystřičce strhla dřevěný jez, kterým byla voda přiváděna do mlýnského náhonu. Ten již nebyl nikdy obnoven. A tak po několika stoletích vodním náhonem přestala téct potoční voda. Koryto náhonu vyschlo a začalo postupně zarůstat místní bujnou vegetací. V roce 1963 nařizuje Odbor vodního hospodářství a energetiky pro věci zemědělství a lesnictví při Okresním národním výboru v Uherském Hradišti oběma majitelům mlýnů č. 33 i č. 34 z bezpečnostních důvodů zaklenout lednici betonovými rourami přes prostor spádiště. Zaklenutí pak zakončit šachtou opatřenou mříží na způsob lapače splavenin a spádiště dále zasypat hlínou až do výše terénu. Na tomto místě je pak o několik let později postavena přístavba domu č. 34. Krátce před svojí smrtí v roce 1972 odkázala Johanna Velecká mlýn svým dvěma synům Josefu Veleckému narozenému 1931 a Martinovi Veleckému narozenému 1934, i s jejich manželkami. V roce 1979 odkoupil Martin Velecký narozený 1934 se svojí manželkou Věrou polovinu svého bratra Josefa Veleckého narozeného 1931 a jeho manželky Františky a staly se tak majiteli celého mlýna. V té době již byla dlouhý čas neudržovaná budova mlýna ve velmi špatném technickém stavu, nevalného vzhledu a stávala se nebezpečnou.

 

Poznámka:

Ve starších pramenech je také říčka Nivnička uváděna také jako Bystřička.

Vývoj po roce 1989

V roce 1990 provedl Martin Velecký, narozen 1934, rekonstrukci budovy mlýna, která byla řešena jistým kompromisem a to tak, že část interiéru budovy byla realizována jako obytná část ve starobylém stylu, přičemž zbytek budovy mlýna zůstal zcela zachován, aby i nadále nesmazatelně připomínal svoji dlouhou mlynářskou historii. V roce 2005 pak převedli Věra a Martin Velecký mlýn do vlastnictví jejich syna Martina Veleckého narozeného 1963.

 

Poznámka:

Celé generace mlynářů Veleckých vlastnily tento Veleckých mlýn a jejich přímí potomci jej vlastní až dodnes.

Příjmení mlynářů působících na mlýně:

Magdal, Welletzky, Wellecky, Velecký

Historie mlýna také obsahuje:

Držitelé mlýna v chronologickém sledu

r. 1756 - nejstarší dochovaný letopočet na budově mlýna

           -  mlýn byl majetkem vrchnosti, která jej pak později pronajala Johannu Magdalovi

r. 1780 - mlýn byl se svolením vrchnosti připsán z jedné poloviny Antonu Magdalovi, druhá polovina přešla po matce na Martina Magdala.

r. 1839 -  Martin Magdal svou polovinu mlýna odstoupil Martinu Welletzkymu narozenému r. 1777

r. 1843 - na obou částech mlýna - 33/a a 33/b veden Georg Wellecky narozen r. 1823, syn Martina Welletzkyho

r. 1880 - majitelem mlýna č. 33 Jiří Velecký narozen r. 1860, syn Georga Welleckyho

r. 1918 - majitelem mlýna č. 33 Martin Velecký narozen r. 1883, syn Jiřího Veleckého

r. 1924 - majiteli mlýna č. 33 Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r.1896 vdova po Martinu Veleckém a jejich dcera nezletilá Marie Velecká narozena r. 1919

r. 1939 - majiteli mlýna č. 33 manželé Jan Velecký narozen r. 1904 a Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r. 1896

r. 1952 - majitelkou mlýna č. 33 Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r. 1896 vdova po Janu Veleckém

r. 1972 - majiteli mlýna č. 33 oba synové Jana a Johanny Veleckých, Josef Velecký narozen r. 1931 s manželkou Františkou Veleckou narozenou r. 1925 a Martin Velecký narozen r. 1934 s manželkou Věrou Veleckou narozenou r. 1938

r. 1979 - manželé Josef Velecký a Františka Velecká odstoupili svoji polovinu mlýna č. 33 manželům Martinovi Veleckému narozenému r. 1934 a Věře Velecké narozené r. 1938

r. 2005 - majitelem mlýna č. 33 Martin Velecký narozen r. 1963, syn manželů Martina a Věry Veleckých

 

Významná osobnost

Napsati podrobně do detailů pohnutou historii toho starého vodního mlýna vydalo by na mnoho knih. Budete-li mít však někdy cestu okolo tohoto Veleckých mlýna, pak se na chvíli zastavte a ve svých myslích věnujte prosím tichou vzpomínku na ty početné generace lidí, kteří zde prožívali své osudy, lásky, štěstí, bolest i utrpení a v duchu se skloňte před jejich neskutečnou houževnatostí, pracovitostí a umem. Vězte, že právě zde na tomto místě žili a pracovali opravdoví mistři svého mlynářského řemesla.

Mimořádná historická událost (ve mlýně přespal T. G. Masaryk apod.)

Práce ve mlýně i na statku byla často spojována s radostí, elánem i zpěvem. Proto v tomto období zde také vzniklo mnoho písní, které se vztahují k tomuto mlynářskému statku. Z těch známějších lze jmenovat píseň.: „Ej na veleckých lukách…“, kterou můžete najít například zde: http://www.lipina.org/kuncjanslovackejednohlasepisne/m045.htm

 V tomto již zmiňovaném období zde také podle dochovaných záznamů vznikla zcela určitě nejznámější píseň: „Teče voda, teče cez Velecký majír“ která se váže k budově mlýna č. 33 a jeho vodnímu náhonu, který protékal 190 m dlouhým kanálem přes celý Velecký majír (statek) až k samotnému mlýnu. Slovo majír, které se v té době v místním nářečí běžně používalo k označení statku či velkostatku, pochází z německého Meierhof. Podrobnější vysvětlení nářečného výrazu „velecký majír“ najdete zde: http://cs.wiktionary.org/wiki/majír

Tato píseň, jak se s přibývajícím časem i oblibou šířila, postupně zlidověla jak v Čechách, tak i na blízkém Slovensku a zároveň se také později stala velice oblíbenou písní prezidenta T. G. Masaryka. Píseň „Teče voda, teče cez Velecký majír“ si můžete s laskavým svolením zpěvaček paní Hany Buštíkové a Dany Vlkové, Duo Kamelie, poslechnout zde: http://youtu.be/eFH1uTS6h38

Zaznamenání katastrofy (požár, povodeň, zranění, úmrtí, aj.)

V roce 1845 byla stodola mlynářského statku zasažena požárem. Před její skázou jí uchrálnil jen 3 metry vzdálený protékající mlýnský náhon, díky ktrému byla včas uhašena. Stopy po požáru jsou na jižní straně roubené budovy dodnes patrné.

V roce 1911 umírá manželka mlynáře Martina Veleckého, Markéta Velecká a to během komplikovaného porodu. Nepodařilo se zachránit ani jejich narozené dítě.

V roce 1916 umírá předčasně manželka mlynáře Jiřího Veleckého, Anna Velecká (morová epidemie).

V roce 1918 umírá dcera mlynáře Jiřího Veleckého, Marie Velecká ve věku 24 let (morová epidemie).

V roce 1924 umírá předčasně syn mlynáře Jiřího Veleckého, mlynář Martin Velecký, podlehl nemoci která se u něj projevila jako důsledek psychicky traumatizujících událostí prožitých v 1. světové válce.

V dubnu roku  1945 během náletů rumunských letadel na obec Suchou Loz, odhodila silná tlaková vlna do mlýnského náhonu dceru mlynáře Martina Veleckého, Jiřinu Veleckou, která na následky zranění, jenž utrpěla, později zemřela ve věku 23 let.

V roce 1951 bylo vydáno nařízení nucené likvidace mlýna č. 33 a to na základě usnesení komunistických úřadů a KNV Gottwaldov, rozhodnutí č.j. VIII-512.33-1951-likv.

V roce 1955 velká voda na Bystřičce strhla dřevěný jez, kterým byla voda přiváděna do mlýnského náhonu. Ten již nebyl nikdy obnoven. A tak po několika stoletích vodním náhonem přestala téct potoční voda. Koryto náhonu vyschlo a začalo postupně zarůstat místní bujnou vegetací.

Pověst

Vzhledem k tomu, že se v době okolo roku 1860 nacházelo v domě mlynářského statku mnoho Jiříků, stávaly se pak úsměvné příhody, které se vykládají dodnes po celé generace. Například když se z malé kolébky začal ozývat dětský pláč, právě tou dobou v kuchyni prací zaneprázdněná Barbora často k pobavení všech zákazníků volala místním moravským nářečím do mlýna na svého manžela, mlynáře Jiřího Veleckého: „Juro, zavolaj Jurku, nech ide kolébat malého Juříčka!“

Přepis z pramenů: inventář, nájemní či kupní smlouva, výpisy z matrik aj.

                                                       přepis Instrument und Urb Buch Tom T fol. 375 vo

 

Gemeinde Suchalosa

Mahlmühle No. 33

Svadební Smlouva

 

Ktery se dnes dole psaneho dne a roku mezi Jirika Wellecky jakožto Ženicha z dorozuměnym jeho otca Martina strany jedne a mezi Barborou Korcžek pod zastaním jejiho otca Stefana Korcžek jakož Nevesta strany druhé, uzavrely a syce

1. Slibuji sobě tyto nastavajny Manžele stale lasku a vernost.

2. Wjenuje otec Stefan Korcžek w jmenu cery a newesty Barbory jemu Ženichowy, w hotowosty 400 fr  pravím Čtyry Sta Rynskych Stribra ktery on při uzavrzeny tejto smluwi k rukam Ženichowich wiplati a ktery přijem on Ženich zde auhlawne quittiruje.

3. Naprotiwne tejto weny otec ženicha Martin Welletzky, jemu synowi odewzdawa svůj w Suchalosy na N° 33 lezicy horejssi mlyn s jednym složením

                 v ceně ad                                   .                     .                    .                   500 fr stribra           

                 a k tomu patricy půl podsedka                                                 .                     250 fr    "     

                 jmenem fundus instructus w cene                                             .                     150 fr     „   

                                                                                                                          ______________________                                            

                dohromady techdy w cene             .                     .                     .             900 fr stribra a udeluje

odstupitel jemu nastupitelowy moc a prawo sobe tento mlyn a půl podsedka gruntowni pripsat nechat.

4. Wiminuje sobe odstupujici otec s teho odewzdaneho  Mlejna a půl podsedka jesste na 3 leta užitek a hospodařstwy na tento spůsob že oni rodicže Ženicha a nastawajici Manželove společne hospodaržit a při jednem stole se žiwit mají, po odjiti tej trech let alle ne jenom ten Mlejn a půl podsedka nybrž taky to w tretym članku jmenowany hospodaržstwy a to syce paar wolů, wůz, pluh a jine naržady, jemu ženichowy a synowy pripadnauty ma ale s tym zawazkem že on nastupitel bez otcovskeho powoleny tento Mlejn s prislussenstwym ani prodaty any zafantowaty ani promeniti muže.

5. Dalej se při odewzdani zhura jmenovanej Majetnosti sobe otec wiminuje 100 fr stribra ktery jemu hned Syn w hotowosty wiplatiti ma, dalej ale sobe wiminuje jakožto wejmenek užitek toho půl podsedka až do smrty, kdežto taky ženich a nastupitel powinen bude wssechnu  ktomu patricy rola neoplatne obdelawaty.

6. Protiw tech obdrženych wen, za 400 fr stribra protiw wenuje ženich napodobne 400 fr stribra a udeluje s tymto powoleny aby wse a protiwem w hromade o. 800 fr stribra, w patricny knihy wtelena a při Mlejne N° 33 w Suchalosy wiznamenana byla.

    K duwernosty toho se oba kontrahujici Dile a ktomu dožadany swedky podepsaly

    W Suchalosy dne 10ho Čerwna 1844 

    Barbara Welletzky                                                                                                Jura Wellecky

    +++ Stefan Korcžek                                                                                               Martin Wellecky otec

    Josef Rubrecht                                                                                                     Johann Wistrcžil

    Podpisatel a svedek                                                                                                  svedek

 

                                                                           

Popis významných přestaveb a modernizace technologie

V roce 1898 byla podle dochovaných záznamů provedena oprava některých zařízení budovy mlýna. Přesný rozsah a popis rekonstrukce se však nedochoval.

V roce 1990 byla provedena rekonstrukce budovy mlýna. Během rekonstrukce byly obvodové kamenné zdi mlýna, široké 80 cm a vysoké 240 cm, zpevněny jejich vyspárováním, na nich pak pokračující zdivo z nepálených cihel tzv. kotovic bylo opatřeno šedou břízolitovou omítkou. Uvnitř budovy byl zaveden elektrický proud, opraveny byly také podlahy i vnitřní omítky, je vyměněna střešní krytina, částečně opraven krov, včetně vybudování části nové přístavby krovu směrem k domu č. 34, která zde původně nebývala. Z důvodu lepšího prosvětlení interiéru mlýnské budovy byla do ulice vybourána dvě menší okna, která nahradila původní dvě malinká větrací okénka mlýna.

Mlýn je vyobrazen na:

I. vojenské mapování - josefské (1764 - 68)
II. vojenské mapování - Františkovo (1836 - 52)
III. vojenské mapování - Františko-josefské (1876 - 78 - Morava a Slezsko, 1877 - 80, Čechy)
Císařský povinný otisk (1826 - 43)
Indikační skica (1826 - 43)
Ortofoto mapa (1947 – 59)
dochován bez větších přestaveb
vrchnostenský
malá řeka
mlýnice je součástí dispozice domu
  • klasicismus do roku 1850
  • 1945 – současnost
zděná
jednopatrový
Spodní část budovy mlýna tvoří masivní obvodové kamenné zdi, které jsou široké 80 cm a vysoké 240 cm. Na nich se pak nachází zdivo z nepálených cihel tzv. kotovic, které bylo opatřeno šedou břízolitovou omítkou.
  • okno
  • epigrafické památky (nápisy, datování aj.)
  • prostup pro hřídel vodního kola
  • tesařsky zdobené podpůrné sloupy
  • trámový strop
  • klenba
  • krov
  • dveře
  • schodiště
  • epigrafické památky (nápisy, datování aj.)
  • existující obyčejné složení
Mlýn vykazuje charakteristické konstrukční znaky římského mlýna, kdy vodní i paleční kolo bylo umístěno na vodorovné hřídeli a pastorek na svislé železné hřídeli, která procházela spodním kamenem a na vrcholu nesla kamen tzv. běhoun, kterým otáčela. Kameny s násypným košem ležely v úrovni mlecí podlahy položené na masivní dubové trámové hranici. Mlecí kameny byly ploché, přičemž běhoun měl ve svém středu vysekaný zářez pro uchycení na železnou hřídel pomocí kypřice, jenž byla do kamene zapuštěná a tvarovaná tak, aby mohla s běhounem snadno otáčet.
Výrobce:
Výrobce: První strojnická továrna a slévárna V. Stránského ve Starém Městě u Uherského Hradiště, Morava

válcový koukolník (triér)
Výrobce: K. & R. Ježek, Blansko
patent: Franz Zucker

mlátička obilí
Výrobce: K. & R. Ježek, Blansko

čistička obilí (fukar)
Ve zprávě o revizi vodního díla - mlýna č.p. 33 v Suché Lozi ze dne 23. října 1936 se uvádí, že ve mlýně se nacházelo mlýnské zařízení, které se skládalo z jedné dvou párové stolice, jedné loupačky, jednoho mlýnského kamene o průměru 90 cm, dvou hranolových vysévačů s příslušnými triéry. Tato zpráva byla také vložena do sbírky listin společně s opisem vodoprávního výměru Okresního úřadu v Uh. Brodě č. 31.089/1-X/1939 ze dne 2. prosince 1939. Všechny tyto dokumenty včetně chváleného projektu vodního mlýna č.p. 33 vypracovaného Ing. B. Tichým, pak tvořily vložku jenž byla zapsána do Vodní knihy Okresního úřadu v Uh. Brodě.
    Pálenice
    Před budovou vodního mlýna č.p. 33 byla provozována pálenice, která využívala k destilačnímu procesu odtékající vody z mlýnského náhonu. Ročně produkovala 160 sudů kvalitní pálenky, k čemuž spotřebovala 1 713 měřic brambor, 83 měřic ječmene a přesně neuvedené množství trnek. V roce 1941 na příkaz německých úřadů z ní byly odvezeny všechny měděné kotle včetně zařízení a tím byl její provoz definitivně ukončen. Na počátku 60. let 20. století byla zbourána.
    • jez
    • stavidlo
    • náhon
    • vantroky
    • odtokový kanál
    • lednice
    Náhon začínal na souřadnicích N 48°58.03747´, E 17°43.47402´. Vzdouvací zařízení na využití vodní síly bylo tvořeno kolmým přepadovým jezem, který byl vybudován v řečišti potoku Bystřička (Nivnička) těsně pod místem, kde dnes stojí restaurace "Na Baště". V těchto místech také potok tvořil současně katastrální hranici obce Bánova a Suché Lozi. Konstrukce kolmého přepadového jezu (splavu) byla tvořena z více řad kůlů (piloty), které na svém horním konci byly opatřeny přepadovým dřevem, které zároveň i tvořilo přepadovou korunu jezovou. Prostory mezi těmito kůly byly vyplněny jednak haťovým materiálem (proutím), jednak zajištěny lomovým kamenem. Obdobně bylo podjezí zajištěno proti vymílání velkou vodou kamenným záhozem. Koruna jezová byla taktéž proti velké vodě vydlážděna lomovým kamenem, neboť v těchto místech byla koruna jezová často podemílána. V minulosti nebylo toto vzdouvací zařízení zaměřeno, neboť zde nestával pevný bod (ham). Tento byl zřízen až v roce 1932 na základě vládního nařízení z roku 1925 čís. 160 Sb.z.a n. Ham byl zřízen na pravém břehu potoka Bystřičky i mlýnského náhonu a ležel v místě chráněném před případnými přívaly velké vody. Jeho poloha byla zaměřena jednak na přepadový jez, jednak na stavidlo, zřízené v mlýnském náhonu. Ham byl vzdálen 9,80 m od pravé hrany jezové, 7,50 m v prodloužení nápustného stavidla a dodatečně byla jeho poloha zaměřena i na prodloužení koruny jezové o délce 5,50 m a na kolmici o délce 7,40 m. Ham byl postaven z dusaného betonu o půdorysné ploše 80/80 cm, o výšce 1,00 m. Na povrchu tohoto betonového bloku byla zapuštěna mosazná destička rozměru 50/50 mm bez označení letopočtu a majitele vodního díla. Povrch této destičky pak určoval kontrolní rovinu hamu, na kterou bylo vzdouvací zařízení na potoce Bystřička zaměřeno. Na pravém břehu nad jezem odbočoval mlýnský náhon vpravo a hned při tomto odbočení bylo nápustné stavidlo jednoduché, dřevěné konstrukce o světlosti 90 cm, které se skládalo z jedné tabule spočívající na dřevěném prahu. Mlýnský náhon v dalším průběhu směřoval přímo až ke mlýnu č.p. 83 a od něho pak přes celý Velecký majír (statek) až ke mlýnu č.p. 33. Společný náhon pro mlýny č.p. 33 a č.p. 34 byl tedy veden od mlýna č.p. 83 jako jeho odtokový kanál. Ten má dodnes charakter otevřeného příkopu a je dlouhý 190 m. V nejužším místě má šířku 1,4 m a v nejširším místě (asi 70 m nad mlýnem) je jeho šířka 2,9 m a hloubka 0,5 m. Bezprostředně před mlýnem č.p. 33 přecházel mlýnský náhon do dřevěných vantrok o celkové světlosti 1,50 m. Na konci byly tyto vantroky opatřeny dvěma pracovními stavidly a jedním stavidlem jalovým. Levé stavidlo bylo dřevěné o světlosti 35 cm a vedlo vodu na levé kolo patřící ke mlýnu č.p. 33. Při pravé straně dřevěných vantrok bylo umístěno jalové stavidlo taktéž dřevěné konstrukce na společném prahu s pracovním stavidlem vykazujícím světlost 30 cm. Vodní cejch t.j. značka jak vysoko směla být nadržována horní hladina vodní při tomto mlýně č.p. 33 zřízena nebyla, neboť tato výška horní vody byla dána jednak přepadní hranou jalového stavidla, jednak hloubkou vody nad prahem pracovního stavidla, tato výška obnášela 25 cm měřeno nad prahem pracovního stavidla. Výška musela být dodržována z toho důvodu, že při vyšším nadržení vody by přepadávala voda na levostranné pozemky podél mlýnského náhonu a tyto by zabahňovala.
    Voda protékala náhonem nepřetržitě několik století až do roku 1955. V tomto roce totiž strhla velká voda dřevěný jez na Bystřičce, který již nebyl nikdy obnoven. A tak od této doby náhonem již neteče potoční voda. Přestože je na začátku odtokový kanál mlýnského náhonu částečně zasypán je stále dobře viditelný a ve většině své délky rozeznatelný. V současné době slouží k odvádění vody z výše položených pozemků.
    Na místě lednice dnes stojí přístavba domu č.p. 34.
    bez dochovaného vodního motoruVýrobce: Mlýn č.p. 33 měl jedno dřevěné vodní kolo na svrchní vodu o průměru 3,4 m, šířce 53 cm a hloubce korečků 20 cm. Průtok vody 80-120 l/s se spádem 4,2 m vytvářel výkon 2,8 HP.
    Žádný motor není vyplněn
    • transmise, řemenice, převody
    • mlýnská hranice - dvojnásobná
    • mlecí kámen
    • moučná truhla
    • koukolník - válcový
    • váha
    • jiné zařízení

    Literatura / Internet

    Název Autor Vydání Datum citace Odkaz Další upřesnění
    Seznam vodních děl Republiky československé Ministerstvo financí 1932 Uherské Hradiště, str. 21
    Vodní mlýny v povodí Bystřičky/Nivničky Josef Berka Suchá Loz 2011 str. 100-102
    Kniha mistrů cechu mlynářského kraje Hradišťského 1713-1880 Státní okresní archiv Uherské Hradiště 1713 Data přijetí do cechu všech mlynářů rodu Veleckých z mlýna č.p. 33
    Slovácké jednohlasné písně Jan Kunc Moravská Ostrava 1918 2014 http://www.lipina.org… Ej na veleckých lukách... píseň vztahující se k tomuto mlynářskému statku
    Lidová píseň: Teče voda, teče cez velecký majír Matice Velehradská Velehrad 1862 2014 http://www.maticevelehradska.cz… Já písnička II. -str. 27
    Velecký majír Wikislovník 0 2015 http://cs.wiktionary.org/wiki/majír Nářečný význam "velecký majír"
    Lidová píseň: Teče voda, teče cez Velecký majír Hana Buštíková a Dana Vlková, Duo Kamelie 2011 2015 http://youtu.be/eFH1uTS6h38 Zvukový video záznam lidové písně, která zde podle dochovaných záznamů také i vznikla
    Slovácké jednohlasné písně, lidová píseň: Teče voda, teče cez Velecký majír Jan Kunc Moravská Ostrava 1918 2016 http://www.lipina.org… V uvedené lidové písni je vzpomínán tento mlynářský statek, odkud také tato píseň i pochází
    Seznam vodních děl z roku 1930 Daňový a důchodkový úřad 1934 2015 http://mve.energetika.cz/uvod/15.htm Uherské Hradiště, díl číslo 15

    Prameny

    Seznam je prázdný ...



    Historické mapy









    Plány - stavební a konstrukční


    Historické fotografie a pohlednice







    Současné fotografie - exteriér
















    Současné fotografie - exteriér - detaily stavebních prvků










    Současné fotografie - interiér




    Současné fotografie - interiér - detaily stavebních prvků





































    Současné fotografie - vodní dílo








    Současné fotografie - technologické vybavení





































































































    Ostatní






























    Hlavní autor
    Helena Špůrová 2014-05-27 21:12:07
    Majitel
    Martin Velecký
    Spoluautoři
    Rudolf (Rudolf Šimek) 2015-01-13 10:38:24
    Jiřík 2014-10-08 11:41:50
    Martin Velecký 2017-02-23 23:04:12