Jarošův mlýn

První zmínky o mlýně na místě toho dnešního pocházejí ze 17. století, kdy zde stával malý mlýnek. Jednalo se o jeden z mnoha mlýnů na Bílém potoce, jeden z posledních na jeho toku. Sloužil obyvatelům Veverské Bítýšky a blízkého (toho opravdu blízkého, tj. do dvou kilometrů) okolí.

 V roce 1930 byl majitelem pily E.M. Bachmann.

Objekty staršího mlýna v r. 1937 koupili manželé Blanka a Maxmilián Jarošovi, pocházející z mlynářských rodů Pippalů a Jarošů. V letech 1937 - 38 proběhla demolice původních budov a na jejich místě byla postavena současná budova nového mlýna. Čtyřpodlažní mlýn byl vybaven tehdy nejmodernější mlýnskou technologií a strojním zařízením firmy Jos. Prokopa synové z Pardubic. Vodní náhon přivádí vodu od stavidla z koryta Bílého potoka do vodní nádrže, ze které je voda spádem vedena na lopatky dvou Francisových turbin, které slouží k pohonu mlýnských strojů. Stavba Jarošova mlýna a úprava vodního náhonu byla ukončena na podzim roku 1938, kdy byl zahájen provoz

Od března 1939 po německé okupaci ČR bylo mletí pro potřeby obyvatel omezeno. Po skončení druhé světové války mlel mlýn pro potřeby zemědělců ze širokého okolí.

Od 1. 7. 1951 přešlo právo na provozování Jarošova mlýna na tehdejší Hospodářské družstvo v Brně a následně pak od 1. 1. 1953 na Středomoravské mlýny, n. p. Brno. V r. 1991 byl v restituci předán Blance Jarošové. Ministerstvo kultury ČR v roce 2002 prohlásilo vodní Jarošův mlýn se strojním a dřevěným technologickým vybavením za kulturní památku. Mlýn představuje typickou průmyslovou stavbu z první poloviny 20. století a je názorným dokladem a výpovědí o tom, jak se zpracovávalo obilí a mlela mouka ve vodním válcovém mlýně.

Objekt prochází postupnou rekonstrukcí. Původním majitelům byl mlýn vrácen v roce 1991 a ti jej v roce 2003 zpřístupnili veřejnosti.