J. Holá: Z historie Podlouňovického mlýna
Louňovický zpravodaj č.12, červen-září 2009.
Snad si ještě rodáci i obyvatelé našeho městečka pamatují, kde stával Podlouňovický mlýn. Ano, stával. Zmizel a nezbyla po něm ani památka. Připomene si jeho historii. Za dávných časů stával na samém úpatí Velkého Blaníka, po pravé straně silnice z Louňovic do Kondrace, před mostem přes Blanici, panský, dřevěný mlýn. Trpěl častými povodněmi, které během jednoho roku dvakrát zničily hráze, odplavily i dřevěný most. V roce 1934 požár zničil i dřevěný mlýn. Aby byl uchráněn nový mlýn před velkou vodou, začala vrchnost za arcibiskupství ještě v témže roce stavět nový, kamenný most a navážet ještě vyšší hráze. (Kamenný most měl dva oblouky a můžete je vidět
na starších fotografiích. Most betonový byl vystavěn v roce 1954-56). V roce 1840 byl na místě starého, dřevěného mlýna postaven nový, 1 poschoďový, zděný, krytý taškami. Ten nejdříve vrchnost pronajímala a pak prodala soukromým mlynářům. Ve mlýně se vystřídaly čtyři mlynářské rody. Nejdéle, téměř celé století, tu hospodařil rod Jeřábků. V r. 1848 se do mlýna přiženil mlynář Ignác (Hynek) Jeřábek z Hluboké. Byl to pravý český „Pan otec“, vlastenec, který byl výborným pokrokovým hospodářem. Byl zároveň i starostou Louňovic, úřadoval v tehdejší staré radnici, která stála uprostřed náměstí, přízemí bylo zděné a 1. poschodí dřevěné. V roce 1857 vyhořela a již se znovanepostavila.
Mlynář Jeřábek jel v čele banderia, které slavnostně vezlo 12. května 1868 do základů Národního divadla v Praze blanický kámen. Na památku této události vysázel podél silnice u mlýna lipovou alej. U Jeřábků měli 5 dětí, nejstarší syn padl v 1. světové válce a čtyři dcery, které se zapojovaly do kulturního dění v Louňovicích, byly členky tehdejšího ochotnického divadla. Rod
Jeřábků tu spravoval mlýn plných 77 let od r. 1848 – 1925.
19.prosince 1925 se v Podlouňovickém mlýně změnil hospodář. Do mlýna přišel z Nučic u Českého Brodu mladý mlynář Václav Mikšovský, za manželku si vzal Růženku dceru starého pana otce, který jím zároveň předal celý mlýn s pilou, hospodářstvím a polnostmi. Nástupce zmodernizoval chod mlýna. Nahradil mlýnská kola turbinou na vlastní elektrický proud, poháněnou vodou přiváděnou ze slepého ramene Blanice. Elektrický pohon přivedl i ke Kanadské pile, která byla součástí mlýna již od roku 1840. Pila byla vedena jako chráněná památka pro její zvláštnost. Její stavba byla celá dřevěná i spojení bylo bez jediného kovového hřebíku. Elektřina do obytné části mlýna byla zavedena až po r. 1930 přípojkou ze Světlé.
Do budovy mlýna byly ze silnice dva vchody. Jeden do mlýnice, druhý do obytné části. V přízemí byla šalanda, kde se scházela mlynářská chasa, stárek, mládek, čekali tu mleči, pobývali krajánci, kteří se tu vyspali i najedli. Krajánci přicházeli, aby seřídili a opravili zařízení mlýna, přinášely zprávy z jiných krajin, zpívali, vyprávěli příhody veselé i smutné a pak odešli do dalšího mlýna A co se tu v šalandě vyprávělo? Že po smrti jisté děvečky, která se u mlýnských kol utopila, tady strašila. Nebo, že hastrmani odtud prý chodívali do Louňovic k muzikám do hospody na „Adamovsko“, to byl hostinec, který stál na rohu náměstí a Rozmarýnské ulice. V přízemí byla ještě velká kuchyň, ve které se pro všechny vařilo a černá pec na pečení chleba. V poslední době tu vypomáhala stará paní Jindrová, pravá ruka paní mlynářky, výborně vařila a pekla chutný chléb. Bydlela v blízké vile Blaník. Stávalo se při velké vodě v Blanici, že protékala chodbami v přízemí mlýna. V 1. poschodí byla velká ložnice a prostorná obývací místnost, zároveň jídelna, s dlouhým stolem a lavicí. Tady měl i pan mlynář svůj koutek s kancelářských stolem, kde „úřadoval“. Vedl účetní knihy o hospodaření o výplatách pro úřady i pro vlastní potřebu. Zde potvrzoval „mlecí knížky“, doklad v množství o druhu obilí na semletí a pak o převzetí mouky. Do mlýna přiváželi zemědělci větší množství obilí na dřevěném voze „korbě“, drobní hospodáři na trakaři, vozíku a v zimě i na sáňkách. Ve mlýně byl v provozu i za druhé války. Na budově byl černý, česko-německý nápis MLÝN – MÜHLE.
Rodina Mikšovských měla 3 děti. Nejstarší byla dcera Zdenička *1926 – zemřela v r. 2008. Syn Václav *1928 se vyučil mlynářem , dlouhá léta zaměstnán u firmy „Jelínek“ ve Vizovicích na Moravě – zemřel. Nejmladší syn Jaroslav *1940, zaměstnanec ČSAD, v důchodu, bydlí v Louňovicích.
Podlouňovický mlýn utichl, provoz se zastavil v r. 1948 – kdy byl dle tehdejších zákonů znárodněn. Pozemky a hospodářské zvířectvo patřící ke mlýnu přešlo do místního Jednotného zemědělského družstva. Pan mlynář byl v posledních letech zaměstnán jako účetní v nově založeném družstvu v Louňovicích. Zemřel v r. 1970 v 77 letech. Mlynářem byl od r. 1925 – 1978, tj. 23 let. Paní mlynářka zůstala sama v opuštěném mlýně do roku 1977. Poslední léta dožila v rodině nejmladšího syna Jaroslava, v rodinném domku v Louňovicích, kde o ni pečovali. Zemřela v r. 1983 v 81. letech. Syn Jaroslav je poslední žijící potomek z mlynářského rodu Mikšovských. Dosloužila i letitá lavička pod lipou u silnice před mlýnem, na které po práci sedávali členové mlynářských rodin, pracovníci, aby si ve stínu lip odpočinuli a popovídali si tu se známými i výletníky. Vzpomínka na Podlouňovický mlýn se mi vrátila, když jsem si prohlížela fotografii mlýna asi z r. 1962, kterou mi věnovala Maruška Wágnerová, provdaná Janouchová, rodačka
z Louňovic.
