Nedostatek potravin vytvářel však stále větší naléhání obyvatel na mlynáře a tak se mletí stupňovalo ve větší a větší míře, až nakonec se dne 8. února 1943 objevila ve mlýně kontrola z okresního hejtmanství s příslušníky německého četnictva. Po zjištění, že v zásobnících je rozemleté obilí, zavolali horního mlynáře (nechali pro něho poslat) Eduarda Cermáka z Balin č. 6, aby jim odhadl množství rozemletého zrna v zařízení mlýna. Ten pak odhadem zjistil', že ve mlýně je asi 17 q rozemletého žita, ačkoli ho tam bylo nejméně 50 q. Když potom večer kontrola odjela a mlynáře vzala s sebou, nastal velký shon a téměř po celou noc bylo přebytečné obili z mlýna odváženo koňskými potahy do Čermákova lomu v lese zv. Strachov, neboť ve mlýně bylo schováno ještě dalších asi 150 q obilí, které kontrola nenašla. Dobrovolné práce se zúčastnilo asi 20 místních občanů. Cyril Doležal byl poté za porušení říšských zákonů odsouzen německým soudem v Jihlave k 18 měsícům vězení. Protože Doležal nezaměstnával ve mlýně žádnou námezdní silu, zůstala ve mlýně sama manželka Marie, rodem Frantova, se dvěma malými dětmi. Pozoruhodné je to, že než se poslední mlynář vrátil z vězení, byl mlýn již opět v provozu s úředním povolením. Jako stárek zde pracoval Ludvík Doležal, pribuzný Cyrila Doležala. V srpnu 1944 se majitel mlýna vrátil domů. Dal se hned do práce a dále pomáhal lidem ve složité zásobovací situaci. Zemědělcům mlel načerno (bez povolení) a bezzemkům, pokud měl, prodával mouku, nebo jiné výrobky. Asi po 3 měsících byl jeden z mlečů přistižen u Rudíkova hospodářskou kontrolou, jak veze z mlýna od Doležalú černé mletí. Jakmile se to Doležal dověděl (ještě téhož večera), nečekal na nic a odešel z domova. Napojil se zakrátko na partyzánskou skupinu TAU, oddil. R-3, se kterou se pak zúčastňoval různých akcí na Velkomeziříčsku. Ukrýval se střídavě u svého bratra Josefa v Tasově, ve vile Františka Sýkory v Balinách, a také doma ve mlýně, kde měl zbudovanou tajnou skrýš. Po skončení války se pustil s novým elánem do práce ve mlýně, který dále zveleboval. Vedle toho vykonával úspěšně dlouhá léta funkci předsedy MNV v Balinách. Tak jako jiným ani jemu nebylo dopřáno dlouho se těšit z vlastní podnikatelské práce.
Mlynář Cyril Doležal měl štěstí v neštěstí. Ačkoli to zní paradoxně, bylo to především proto, že v roce 1943 při porušení říšských zákonů o mleti bez povolení (načerno) nebyl odvezen do koncentračního tábora, odkud nebylo návratu, ale předán německému soudu v Jihlavě, kde se mu rýsovala přece jen jiskřička naděje. že by se mohl do konce války vrátit. Tak se také skutečně stalo. Za porušení zákonů byl tehdejším německým soudem v Jihlavě odsouzen k 18 měsícům vězení. Jako 'malou pozornost za prokázanou 'laskavost' donesla paní Doležalová, manželka mlynáře, soudním úředníkům ještě před vynesením rozsudku dvě pořádná zavazadla proviantu. I když se čas vlekl jako líná řeka, přehouply se vánoce, přišlo léto a s ním se počal přibližovat den, kdy se měl dolní mlynár vrátit z výkonu trestu. V těch dobách nebylo jistoty v ničem, zejména v osobních svobodách, a tak v rodině i mezi sousedy se s napětím čekalo, zda se mlynář skutečně vrátí. I přišel 15. srpen a kde se vzal tu se vzal, objevil se zbědovaný a vyhublý ve mlýně, srdečně všemi vítán. O soudu a životě ve věznici mlčel z obavy, aby nebyl pro nějaké to 'slovo' opět odveden zpět. Jak již to na světě bývá, tím víc se balinští vyptávali a vyzvídali. ale Doležal byl opatrný a zejména před cizími lidmi se měl na pozoru. Zprvu se bál a nechtěl nikomu ani kilo semlet načerno ani prodat. Postupně však přece jen podléhal prosbám a naléhání mlečů a sem tam něco načerno semlel, nebo prodal nějakou trochu mouky. Netrvalo dlouho a přišel opět osudný den 4. říjen 1944. Na samý večer přijeli do mlýna mleči z Vlčatína se sedlákem Josefem Ambrožem. Naložili mouku, otruby a mezi tím něco načerno, co též dříve do mlýna dovezli. Mlynář jim to nejprve nechtěl dát, ale pak přece jen souhlasil, když slíbili, že pojedou lesem polní cestou, aby se vyhnuli silnici. Jakmile opustili mlýn, rozleželo se jim to v hlavě, asi se jim nechtělo cestovat po špatné, tmavé cestě, a vydali se k Vlčatínu po silnici. Sotva však vyjeli nad Baliny, byli zadrženi hlídkou německých četníků, kteří patrně hledali mlynářova bratránka Josefa Doležala, bývalého člena kriminální policie, bytem též v Balinách. Němečtí četnici s povozem a mleči odjeli do Oslavičky, kde vše převážili a překontrolovali. Poté je propustili a mohli pokračovat v cestě do Vlčatína. Po draze zaplacených zkušenostech byl mlynář ostražitý a nedůvěřivý. Proto, když Vlčatínští odjeli, poslal za nimi mlynářského učně Miloše Věžníka s jízdním kolem, aby se jel podívat, kudy jeli. Když dojel až do Oslavičky, zjistil, že povoz byl německou hlídkou zadržen a doprovod vyšetřován. Celý vystrašený se vrátil ihned do mlýna a oznámil mlynáři, co zjistil. Nastal velký shon a nervozita. Konala se ,,válečná porada" co dělat. Stárek Ludvik Doležal z Balin č. 32, který vedl mlýn v době zatčení mlynáře a stále zde ještě pracoval, řekl Cyrilu Doležalovi: ,,Nečekej na nic a pojd' k nám". Tak se také stalo. Mlynář si vzal nejnutnější osobní věci, hlavně teplé prádlo a oděv, sbalil vše do batohu a šel, aniž se nějak zvlášť rozloučil s rodinou. Zejména děti nesměly nic důležitého vědět. Manželce pak přikázal, kdyby přišli četníci, aby jim řekla, že odjel do Jihlavy. Prvou noc přespal v chalupě Ludvika Doležala. Během dne promýšlel plány, jak přežít do konce války. Teprve pozdě večer se vydal do Bochovic, kde navštívil rodinu Bohumila Doležala se smutnou zprávou, že je na útěku před německými protektorátními úřady. To již věděl, že ráno po nešťastné večerní události přišli do mlýna 2 němečtí četníci a sháněli se kde je. Podle předem připravené odpovědi, sdělila mlynářka četníkům, že brzo ráno odešel do Jihlavy, ale že neví proč. Než odešli, řekli paní Doležalové, jakmile se vrátí, aby se přihlásil u nich, že mu nic neudělají. Za nějaký den, když se mlynář neobjevil, navštívili opět mlýn a hledali, kdeže mlynář je, proč dosud nepřišel. Když zjistili, že se od poslední jejich návštěvy ve mlýně domů nevrátil, nařídili jeho ženě, aby mu vyřídila, že jakmile se do 14 dnů nepřihlásí, vezmou do vazby ji. To již jim bylo jasné, že se mlynář někde schovává a že ona ví kde. Za 14 dní opět přišli a hledali mlynáře. Protože doma nebyl a u nich se také nepřihlásil, nařídili mlynářce paní Doležalové, aby se oblékla do nějakých lepších šatů, vzala si osobní věci a že půjde s nimi na stanici do Velkého Meziříčí. Tak se také stalo. Na stanici byla vyslýchána a držena až do večera. Protože měla 3 malé děti, byla večer propuštěna domů. Mezi tou dobou našel Cyril Doležal úkryt a útočiště v domě Bohumila Doležala v Bochovicích, kde mu vybudovali na půdě za komínem mezi podlahami dobrou skrýš.
A tak po mlynáři jako by se zem slehla. Prvé dny a týdny o sobě nedával vědět, neboť správně předpokládal, že všichni osadníci mlýna budou vyslýcháni a dotazováni, zda nevědí, kde se mlynář zdržuje. Za čas, až se celá záležitost trochu uklidnila, počal Doležal své úkryty měnit. Nějaký čas byl u Sýkorů v Balinách, hajného Muchy, u bratra v Tasově, Nováčků na Ovčírně a možná i na jiných místech. Nejraději však býval u Doležalů v Bochovicích. Domů do mlýna se odvážil zajít až na Vánoce. Pak přicházel občas, nepravidelně, ale nikdy se dlouho nezdržel, neboť četníci často mlýn navštěvovali a po něm se ptali a pátravě vše prohlíželi. Teprve v jarních měsících, zejména v dubnu, přicházel domů častěji již ozbrojen a většinou brával jídlo pro své kamarády partyzány, anebo s nimi přicházel, aby si ve mlýně trochu odpočinuli a posilnili se. Někdy také donášeli nebo odnášeli zbraně, které měli ve mlýně schované. O tom, kde se zdržuje, nebo co dělá, nikdy nehovořil, protože hrozilo stále nebezpečí, že do mlýna vtrhne četnictvo nebo gestapo a všechny odvezou do vězení k výslechům. Proto konec války - tak kruté a dlouhé - byl ve mlýně dvojnásob uvítán. Konečně zase nastal normální život. Teď teprve mohl otec Doležal bez obav a volně vzpomínat na těžký život, který mu osud přichystal.
Napsal Vladimír Makovský podle vzpomínek Marie Doležalové, manželky Cyrila Doležala, posledního mlynáře na dolním mlýně.
