Příběh rodiny Baumanovy[1]
VLASTISLAV JANÍK
Příspěvek byl publikován ve sborníku Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí, 2013, roč. 3, s. 147-157. Zde na stránkách PNÚO zveřejněno s laskavým svolením autora i spoluvydavatelů.
"Pro tvou milou povahu nikdo nesmí Tobě ublížit. I štěstí, které si zasloužíš, jistě přijde a já ti přeji, by cesty, jimiž Ty půjdeš, rozkvetly růžemi, jež neuvadnou." Přání Břetislava Baumana své ženě k narozeninám.
Málokdo z aktérů kolem heydrichiády byl k parašutistům tak blízko a tak brzy po jejich příchodu do protektorátu a naopak tak daleko a jen na tak krátkou dobu jako rodina Baumanova z Horoušan.
Dětství
Rod Baumanů dle rodinné tradice přišel do Čech za vlády Rudolfa II. z Německa.[2] Baumanové byli mlynáři a své řemeslo chtěli provozovat i ve svém novém působišti. Postupně hospodařili na mlýnech v osadě Chudomel blízko obce Mochov, u Přerova nad Labem a v Horoušanech. Mlýn v Horoušanech vlastnil v 19. století Josef Bauman a Anna Baumanová, rozená Steinerová z Chlumce.[3] Mlýn měl popisné číslo 11 a ležel pod hrází rybníka situovaného ve středu obce. Po smrti Josefa Baumana se mlynářského řemesla chopil syn Jan narozený 6. února 1868. Na mlýně hospodařil se svojí ženou Annou Houšteckou z Lhoty nad Labem, narozenou 20. prosince 1880. Manželům se 3. prosince roku 1905 narodil syn Břetislav Bauman.[4] Pokřtěn byl 10. dne téhož měsíce farářem Josefem Kurkou v kostele ve Vyšehořovicích, kam Horoušany farností patřily.[5] Břetislav začal roku 1911 navštěvovat místní dvoutřídní smíšenou obecnou školu. Jeho učební výsledky byly natolik dobré, že od 17. září 1917 pokračoval ve školní docházce na Měšťanské škole v Čelákovicích, kterou po třech letech ukončil.[6] V dalším studiu pokračoval na blíže neurčené vyšší hospodářské škole, kde absolvoval dva ročníky. Vzdělávací proces tak ukončil ve svých 17 letech v roce 1922.[7]
Vojna
V březnu 1925 byl řádně odveden jako vojenské služby schopný. Narukoval 1. října téhož roku. Tehdy byl dle vojenského kmenového listu 165 cm vysoký, světlých vlasů a obočí, šedých očí, normálního nosu, souměrných úst, kulatého obličeje a špičaté brady.[8] Jako vojín byl přidělen k 6. polní rotě pěšího pluku č. 2.[9] Měsíc po nástupu na prezenční službu byl Břetislav Bauman převelen do poddůstojnické školy u pěšího pluku 2, kterou 1. 3. 1926 zakončil s velmi dobrým prospěchem. Absolutoriem poddůstojnické školy byl povýšen do hodnosti svobodníka.[10] Během pobytu na poddůstojnické škole byl hodnocen jako přímý, ochotný a energický voják, který je velmi snaživý a ukázněný. Nabyté vojenské znalosti jej předurčovaly k tomu, že je „k povýšení velmi způsobilý a velmi dobře vycvičen.“[11] Břetislav Bauman na vojně však dlouho nepobyl. K 1. dubnu 1926 byl „propuštěn z činné služby na trv.[alou] dovol.[enou] jako přebytečný branec podle nar.[řízení] ZVV v Praze čj. 101100/dopl. ze dne 11. ledna 1926”.[12] Formálně byl pak o rok později přeložen do I. zálohy. 1. července 1928 jej vojenská správa povolala na zvláštní cvičení ve zbrani „v důsledku předčasného propuštění z prezenční služby“.[13] Pravidelná cvičení pak absolvoval vždy po dvou letech. Většinou v letních měsících musel Břetislav Bauman nastoupit ke své jednotce, aby si udržoval znalosti a dovednosti nabyté během prezenční služby. Délka těchto cvičení byla vždy čtyři týdny s tím, že poslední týden byl Břetislavu Baumanovi prominut. Čtvrté pravidelné cvičení, které měl vykonat v roce 1936, v zimních měsících, mu bylo prominuto dokonce celé.[14] Jedenáct let po absolvování vojenské prezenční služby byl 15. února 1937 přemístěn k náhradní rotě.[15]
Sňatek
Je možné, že při nějakých sokolských slavnostech[16] nebo při běžném pracovním provozu v obci se člen Sokola[17] Břetislav Bauman blíže seznámil rovněž s členkou Sokola v Horoušanech Emilií Basařovou. Ta žila v Horoušanech v domě čp. 13. Emilie Basařová pocházela z rodiny řezníka a majitele místního pohostinství v Horoušanech Antonína Basaře[18] a jeho manželky Anny rozené Skořepové.[19] Emilie Basařová se narodila 17. února 1916. Pokřtěna byla římskokatolickým farářem Janem Houdkem 5. března 1916. Obecnou školu v Houroušanech začala navštěvovat 1. září 1922[20] a ukončila ji v roce 1927.
Ke vzájemnému sblížení muselo dojít nejpozději před narozeninami Emilie v roce 1938, neboť se nám dochovalo přání, které napsal Břetislav Bauman své vyvolené k jejím narozeninám: „Milá, zítra máš narozeniny a já přicházím s přáním, abys v ten den i všechny další bylas cele šťastna a spokojena. Jsi ještě hrozně mladičká a mraky již někdy snad zahalily jasnou pohodu Tvých dnů, jistě se všechny rozplynou. To všecko vlivem Tvé dobré duše a Tvého srdce. Pro Tvou milou povahu nikdo nesmí Tobě ublížit a štěstí, které si zasloužíš, jistě přijde a já Ti přeji, by cesty, jimiž Ty půjdeš, rozkvetly růžemi, jež neuvadnou. Ze srdce: navždy Tvůj Sláva.“[21] Druhý dopis, který též vypovídá o upřímné lásce plné citu, stojí rovněž za to, aby byl ocitován v plném znění: „Milá zlatá Miluško, jsem opět šťasten. Šťasten z každého Tvého pohledu, šťasten z každého okamžiku v Tvojí blízkosti a přešťasten Tvojí láskou. Nikdy nezapomenu ani jediné chvilky, které zkrásnily můj život, a za každou z nich budu Ti navždy vděčným. Přeji Ti, abys i Ty byla klidnější a abys aspoň trochu věřila v budoucnost. Srdečně zdraví a líbá jen Tvůj Sláva.“[22]
V tomto dopise je pravděpodobně vsunuta obava, kterou Emilie Basařová měla z událostí v roce 1938 a které logicky ovlivňovaly nejen obyvatele malé středočeské vesnice.
V květnu 1938 proběhla částečná mobilizace československé armády na základě podvržených informací německé tajné služby. 13. září se pokusila Sudetoněmecká strana o ozbrojený puč. Pomocí policie, četnictva i armády byl puč potlačen a v několika okresech severního pohraničí bylo vyhlášeno stanné právo. Do zbraně je povolán i Břetislav Bauman. Svou cestu do posádky v Mnichově Hradišti popisuje ve svém dopise z 16. září,[23] v němž píše Emilii, že „už jak jsem vkročil do vlaku, všichni tam „Hej Slované“ a i všechno další cestování bylo ve znamení nadšení do války“.[24] V posádce byli vystrojeni a dostali první rozkazy k umístění. Břetislav Bauman byl přidělen do jednotky deseti mužů, která odjela do Lovosic. Jednalo se o kulometnou jednotku určenou k obraně proti letadlům (KOPL). Bauman byl v této souvislosti trochu zklamán. Myslel si totiž, že část mužstva jeho kmenového útvaru zůstane v Lysé nad Labem nebo ve Všetatech.[25]
I přesto, že vztahy mezi oběma státy byly v září roku 1938 napjaté, Břetislav Bauman stále věřil v to, že se „poměry urovnají, pustí nás … domů“. Zároveň si přál, aby vojenské správě mohl vrátit „… jejich nové šaty, boty, krásné dalekohledy a rádi opustíme trampské bydlení.“[26] Dny totiž plynuly velmi monotónně. Občas nástup v plné polní, cvičení, ale především dlouhá doba, vyplněná hlavně spánkem. Toto nicnedělání nejvíce drásalo nervy pracovitému Břetislavu Baumanovi. Tehdy jeho myšlenky přecházely do vzpomínek na hospodářství s otázkou, jak jsou zabezpečeny podzimní polní práce, kdo jezdí s koňmi a podobně. Po skončení zaměstnání, vždy po páté hodině, hltal pak společně s ostatními vojáky z večerníků či jinak doručené pošty informace o situaci.V okolí Lovosic působil pravděpodobně Břetislav Bauman se svojí jednotkou až do 10. října 1938. Po podpisu Mnichovské dohody v období od 1. října do 9. října 1938 dochází k evakuaci státních institucí z Litoměřic a Lovosic. Společně se státními zaměstnanci a úředníky odchází i české obyvatelstvo a protinacisticky orientovaní Němci. S nimi odchází i armáda. Lovosice patřily do posledního, V. pásma záboru. Proto byly zabrány až v pondělí 10. října, kdy do města vstupují německé jednotky 76. pěšího pluku wehrmachtu. Břetislav Bauman byl pak 13. října 1938 demobilizován[27] a navrátil se domů.
28. února 1939 završil Břetislav Bauman vztah s Emilií Basařovou sňatkem. Svatba proběhla v kostele sv. Martina ve Vyšehořovicích před oddávajícím kooperátorem Vladimírem Tomaidesem a za účasti svědků Jaroslava Basaře, úředníka spořitelny z Houroušan čp. 13, a Antonína Vágnera, rolníka z Horoušan čp. 95.[28] Manželé pak začali žít v mlýně v Horoušanech čp. 11. Za 14 dní poté došlo k obsazení okleštěného Česko-Slovenska a ustanovení Protektorátu Čechy a Morava. Manželům Baumanovým se 21. června 1940 narodil do válečných vřav ve Vyšehořovicích syn Svatopluk.[29]
Operace Antropoid
V noci z 28. na 29. prosince 1941 se uskutečnilo vysazení tří operačních skupin z Velké Británie nad územím protektorátu. Jednalo se o skupiny Anthropoid, Silver A a Silver B. V důsledku navigační chyby byla skupina Anthropoid vysazena ve 2 hodiny a 24 minut greenwichského času u Nehvizd. Oba parašutisté, Jan Kubiš a Josef Gabčík, přistáli na zasněžených polích mezi obcemi Nehvizdy a Horoušany. Kubiš bez problémů, Gabčík si při seskoku pohmoždil nohu. Operační materiál ukryli v blízké zahradní chatce Antonína Sedláčka a ráno se vypravili do obce, ležící severně od jejich seskoku. Protože si nebyli jisti, kde se nacházejí, navštívili místní faru, aby se zorientovali. Jako krytí pro své počínání vysvětlovali, že utíkají z Německa z nucených prací a zabloudili. Farář František Samek[30] jim požadované údaje sdělil a ještě jim doporučil jako obětavého vlastence Františka Kroutila[31], náčelníka místní sokolské organizace. Oba parašutisté pak opustili Nehvizdy a vyrazili na svoji první záchytnou adresu do Rakovníka.
Jak velel kdysi dávný zvyk, chodili na Nový rok rolníci do polí, aby poprosili o požehnání svým polím. Tak se tehdy sešli v polích rolníci z Horoušan i na Nový rok 1942. Zem byla pokryta sněhem a zkušení rolníci hned zjistili, že po polích musel nedávno někdo chodit, aniž respektoval síť cest, či vlastnické poměry jednotlivých polností. Mezi těmito rolníky byl i Břetislav Bauman.[32]
Antropoid se vrací
Po zachycení v Rokycanech u Václava Stehlíka, který zajistil ošetření Gabčíkova zranění, 30. prosince parašutisté postoupili na Plzeň, kde měli opět štěstí. U Václava Krále,[33] policejního inspektora ve výslužbě, opět získali ubytování a od jeho přítele Jana Bejbla[34] i adresu na Václava Růtu v Biskupcově ulici 1837/4 v Praze Žižkově. Na Silvestra tak Jan Kubiš odjel do Prahy. Josef Gabčík doléčoval své zranění způsobené seskokem a čekal také na vyhotovení pracovních legitimací, které jim opatřil Václav Král prostřednictvím svých spolupracovníků.
Kubišovi samozřejmě leželo v hlavě, jak dostat z dopadové plochy ukrytý materiál. Proto se sám vydal 13. ledna 1942 do Nehvizd. Jel vlakem do stanice v Mstěticích, kde o půl čtvrté vystoupil z vlaku. Na společné cestě do Nehvizd, asi kilometr od nádraží, dohonil Ludmilu Kroupovou, které se údajně ptal, zda-li ví, „čí je bouda za obcí a jaký je její majitel, zda-li je též dobrý Čech." V pozdější výpovědi dotyčná uvedla: „Na to jsem odpověděla, že jej mnoho neznám, že se jedná o zahradníka Sedláčka a myslím, že je též dobrým Čechem. Nato mi tento muž odpověděl, že je parašutistou a že u Nehvizd seskočili s letadla a nějaké věci mají tam uschovány v boudě a že jde k majiteli této boudy. Požádal mne, abych mu ukázala, kde zahradník Sedláček bydlí. Této jeho žádosti jsem vyhověla a s neznámým mužem se rozešla.“[35] Po krátké chvíli se Jan Kubiš objevil u zahradníka Sedláčka. Ten k tomu vypověděl: „…dostavil se ke mně do bytu muž, ptal se, zda jsem Sedláček, jestli jsem dobrý Čech, odvětil jsem mu, že ano. Odpověděl mi, že je parašutista a že přizeměli nedaleko mojí boudy, která se nachází v zahradě blízko cesty… Prosil mne, abych s ním šel na zahradu do boudy, kde se skryly věci s parašutisty, a já mu řekl, že před několika dny jsem byl u boudy a na čet. stanici. Prosil mne, jestli bych mu věci v boudě nechal, že si po částech tyto odnese. Kvůli udání jsem navrhl, abychom věci převezli ke mně do bytu… Téhož dne z věcí udělal si balíček, se kterým odešel… asi ve 23 hodin.“[36] Je možné, že ještě ten samý den se Kubiš zastavil u Františka Kroutila, který když zjistil, o jaké množství materiálu jde,[37] požádal o další pomoc svého známého ze Sokola bydlícího v sousední vesnici – Břetislava Baumana, jenž nabídl možnost ukrytí materiálu ve své stodole,[38] součásti areálu mlýna v Horoušanech. Odtud byl potom materiál postupně odvážen do Prahy na předem připravená místa.[39] Tomu předcházely ještě tři návštěvy u Antonína Sedláčka v intervalu jednoho týdne, kam Kubiš již přicházel ve dvojici pravděpodobně s již doléčeným Gabčíkem.[40]
Břetislav Bauman pak oba dva při jejich návštěvách odvážel bryčkou z Horoušan tzv. Pilskou cestou přes Hodov na vlakovou zastávku do Úval. Byla nejblíže vzdálena od Horoušan a vždy na ni bylo dostatek lidí, kteří cestovali buď z Prahy, nebo do Prahy, a tím oba muži nebyli tak nápadní.[41]
Dvojice Sokolů pak zapojila do akce pomoci parašutistům ještě jednoho spolupracovníka, Jaroslava Starého[42] ze Šestajovic. Jednalo se o náčelníka IV. okrsku sokolské župy Barákovy. Ten parašutistům posléze předal kontakt na Františka Piskáčka[43] z Prahy. Tím se parašutistům otevřela cesta na širokou řadu podporovatelů ze strany Sokola v Praze, bez níž by nebylo pro parašutisty možné v okupovaných českých zemích přežívat.
Zatčení
Po odvozu veškerého operačního materiálu z úkrytu v Horoušanech se činnost parašutistů přesunula do Prahy. V Nehvizdech, Horoušanech i v Šestajovicích zavládl klid. Němci na místě dopadové plochy vůbec nepátrali, ač měli přesný záznam průletu letounu, který v noci z 28. na 29. prosince nad protektorátem vysazoval tři československé paraskupiny. Ani atentát a doba bezprostředně po ní nepřinesla žádné ohrožení rodiny Baumanovy. Zlom nastal až po zradě Karla Čurdy z výsadku Out Distance, kdy na základě jeho svědectví gestapo dostalo první stopu a začalo postupně odkrývat celou síť podporovatelů operační skupiny Anthropoid, a to velmi důsledně.
Prvními zatčenými byli odbojáři, se kterými přišel do styku sám Čurda. Jednalo se např. o rodinu Svatošovu, Bautzovu a Moravcovu z Prahy. V Plzni pak o rodinu Královu, Kučerovu, Hrdličkovu a Bejblovu. V Lázních Bělohrad jsou zatčeni Vojtíškovi a v Polici nad Metují manželé Krupkovi. V důsledku těchto zatčení je odhalen Zelenka-Hajský, který se však při zatýkání jako dva dny před tím Marie Moravcová otráví. Poté následuje zatčení rodiny Růtovy. Do pasti padá i Anna Šrámková, pracující v Červeném kříži a patřící k věrným spolupracovníkům Jana Zelenky-Hajského.
Prvním zatčeným vysokým činovníkem Obce sokolské v odboji byl JUDr. Jan Svoboda.[44] Jeho zatčení proběhlo 19. června 1942. V odboji byl zapojen od ledna 1942, když za ním přišel František Pecháček[45] a jemu neznámý Jan Zelenka-Hajský a oznámili mu, že se v Praze nacházejí dva parašutisté a „že Hajský potřebuje pro dvě osoby přechodné ubytování na Smíchově“. Svoboda k této věci dále při výslechu uvedl: „Měl jsem buď prohlásit, že jsem ochoten ubytovat dva muže v mém bytě, nebo pro ně hledat útočiště u mých známých. V této záležitosti dostavil jsem se k mému známému Hoškovi, který eventuálně měl u sebe tyto dva muže ubytovat. K tomu ovšem nedošlo, nýbrž tito dva muži byli ke mně přivedeni Hajským a já je potom ubytovával 3 dny.“[46] Pro zmiňovaného Vratislava Hoška[47] a jeho manželku Vlastu[48] si pražské gestapo přišlo 23. června 1942. Pak opět zatýkání v síti sokolské odbojové organizace ustává.
Až 9. července se gestapo dostalo na stopu čelního podporovatele parašutistů Václava Nováka.[49] Toho také tento den zatýká i s jeho početnou rodinou.[50]
Tvrdé podmínky vyšetřování, kterému byla vystavena celá rodina Václava Nováka, počítaje v tom i Jindřišku Novákovou,[51] které v té době bylo 14 let, vedly k tomu, že 13. července byl zatčen Jaroslav Piskáček. V podvečer 15. července následovalo zatýkání v Šestajovicích a v Houroušanech. Zde byli komisařem Paulem Schummem z oddělení IIG řídící služebny gestapa v Praze zatčeni Jaroslav Starý a Břetislav Bauman.[52]
Tím se gestapo dostalo na samý začátek příběhu skupiny Anthropoid. Hledalo však dál. Z indicií, které pravděpodobně z výslechů zjistilo, a ze zkušeností, které nabylo z boje s parašutistickými skupinami, chtělo objevit i všechen standardní i operační materiál, s kterým byla operační skupina Anthropoid do protektorátu vysazena. Všechny výsadky se tehdy řídily pokynem: „ihned po seskoku zakopati pečlivě padáky a letecké oděvy, jakož i ostatní součástky nutné pro přelet. Ukrýti si případně materiál a vyčkati v lese poblíže místa seskoku do rána.“[53]
Vraťme se tedy ještě jednou do Nehvizd. První neděli v lednu 1942 se šel Antonín Sedláček podívat na svou zahradu. Při obhlídce zjistil, „že čtyři prkna nad dveřmi jsou odtržena a petlice od dveří vytržena a zasunuta zpět“. Jak dále při výslechu vypověděl: “Otevřel jsem dveře, vešel dovnitř a viděl jsem na zemi ležet jednu plechovou krabici s angl. nápisem, tři krabice a kus papíru k balení.“[54] Ač Antonín Sedláček zjistil, že se mu z boudy nic neztratilo, nahlásil „vloupání“ 6. ledna 1942 na četnické stanici. Četníci tuto událost sice zaevidovali, ale pátrali po ní jako po vloupání a celou věc neoznámili gestapu.[55] Tím se v prvních dnech po seskoku se štěstím podařilo seskok skupiny Anthropoid utajit.[56]
Až za několik dnů po události se objevil u Antonína Sedláčka Jan Kubiš, který mu oznámil celou pravdu o vloupání do jeho zahradního domku. Pak veškerý operační materiál přemístili do domku zahradníka a Kubiš si jej po částech odvezl přes Horoušany do Prahy. „V boudě jsme zanechali 8 gumových podložek a tři polní lopatky,“[57] vypověděl po válce Antonín Sedláček. Poté, co byl zatčen Břetislav Bauman i Jaroslav Starý, zašel za Antonínem Sedláčkem štábní strážmistr Václav Krejcárek z místní četnické stanice v Nehvizdech, „aby věci, které v boudě byly uloženy, odstranil pryč, nejlépe, aby je zakopal na poli“.[58] To také Antonín Sedláček hned učinil s tím, že je ukryl v kompostu, který měl v areálu zahradnictví.Až po zatčení Břetislava Baumana a Jaroslava Starého se gestapu naskytla možnost zrekonstruovat přesně vysazení skupiny Anthropoid u Nehvizd, kteréžto místo gestapu pravděpodobně Bauman potvrdil. Gestapo se pak snažilo odhalit další osoby, které výsadku po jeho vysazení bezprostředně pomáhaly.
Asi týden po zatčení byl Břetislav Bauman úředníky pražského gestapa přivezen do Horoušan. Nejdříve vozy zastavily před domem pana Vágnera, kde bydlela jeho sestra. Prohledali dům a poté to samé učinili i ve mlýně a v domě Popových, kde bydlela jeho druhá sestra. Prohlídky nepřinesly žádné výsledky. Na základě výpovědi Břetislava Baumana, že Kubiš část materiálu ukryl v lomu ve Skalách,[59] si Němci nechali předvolat horoušanské muže od 16 do 60 let s krumpáči a lopatami, kteří pak v doprovodu starosty a „nějakého Němce museli chodit přehrabovat do Skal, zda tam něco parašutisté nenechali“.[60] Až navečer po předchozích prohlídkách přivezli úředníci gestapa Břetislava Baumana k zahradnictví Antonína Sedláčka. Dle Sedláčkovy výpovědi u výslechu „přišlo gestapo v síle 9 mužů s jedním civilem a ptalo se, zda ho neznám a jeho, zda zná mne. Odpověděl, že ne. Nato všech 9 začalo kopat v mojí zahradě, v kompostu a místy po zahradě. Nářadí zpřeházeli, nic nenašli. Já jsem zanechané věci jako krabici, 3 polní lopatky, gumové podložky, zakopal, takže to nenašli.“[61] Po tomto neúspěchu Němci odjeli.
Identifikace parašutistů
Němci podrobili mrtvoly parašutistů důsledné identifikaci, aby měli jistotu, že dopadli pravé vykonavatele atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Identifikace proběhla záhy po dobytí kostela v Resslově ulici. Mrtvá těla všech sedmi parašutistů museli identifikovat svědkové z místa činu, jakými byl například SS-Oberscharführer Johannes Klein, řidič obergruppenführera R. Heydricha a s ním dalších 13 svědků, kteří se shodou náhod ocitli v den atentátu v Holešovičkách. Další vlna identifikace pak probíhala již podle zakonzervovaných a dobře uchovaných hlav Jana Kubiše a Josefa Gabčíka a to jen lidmi, kteří parašutistům pomáhali. Jednalo se o 9 osob. Vesměs šlo o osoby, které s Janem Kubišem či Josefem Gabčíkem přišly jako první do styku. Proto se identifikace musel zúčastnit Václav Král z Plzně, Václav Růta, manželé Piskáčkovi, Václav Novák a pak dívky Marie Kovárníková, Ludmila Soukupová a Anna Malinová, které se staly za pobytu obou parašutistů v protektorátě jejich blízkými přítelkyněmi. Této identifikaci se nevyhnul ani Břetislav Bauman. V hlavě mrtvoly č. 6 „poznal opětovně a se značnou jistotou Strnada,[62] respektive onoho muže, který se u něho objevil a prosil ho o pomoc při ukrytí padáků.“[63]
Zatčení manželky
Utrpení rodiny Baumanů nebylo zatčením Břetislava zdaleka naplněno. Msta za smrt zastupujícího říšského protektora R. Heydricha měla být zaplacena krví a utrpením rodinných příslušníků i nezletilých dětí. Emilie Baumanová byla zatčena měsíc a půl po svém muži, 31. srpna 1942. Zatýkací komando si odvezlo z Houroušan i dvouletého syna Svatopluka.
Model při zatýkání dětí a jejich rodičů byl dvojí. Buď matku a její děti gestapo naložilo do jednoho vozu a společně odvezlo do Petschkova paláce. Zde bylo dítě matce odebráno a odvezeno dle jeho stáří buď na Jenerálku, nebo do Městského domova péče o mládež v Praze-Krči. Druhým modelem byl ten způsob, že děti a matka byly odděleny již při zatýkání a odvezeny samostatně na místa určení. Jak to bylo v případě Svatopluka Baumana a jeho matky, nevíme. Faktem je, že se dvouletý Svatopluk ocitl v internačním táboře pražského gestapa v Praze-Jenerálce, který byl pro účely internace dětí odbojářů podporujících parašutisty z operační skupiny Anthropoid vyčleněn.
Terezín
Břetislav Bauman byl 27. srpna 1942[64] převezen do vazební věznice pražské služebny gestapa v Malé pevnosti Terezín. Umístěn byl na celu č. 29. Odtud napsal svému otci 30. září korespondenční lístek s krátkým textem, že je zdráv a má se dobře a prosí o zaslání pracovních bot.[65] Dále oznamuje, že mu může být posláno měsíčně 100 K. V závěrečných pozdravech pak Břetislav Bauman prosil, aby jeho rodiče vyřídili pozdrav i jeho ženě Emilii.[66] To znamená, že ani v Malé pevnosti Terezín Břetislav Bauman v té době nevěděl, že jeho žena byla také zatčena a vyšetřována. Do terezínské Malé pevnosti byla dopravena 15. září 1942.[67]
Během pobytu v Terezíně mohla Emílie Baumanová dlouhou chvíli vyplnit vyšíváním kapesníků.[68] Na jednom z nich je vyobrazena žena v roztrhaných plandavých šatech, s miskou na jídlo v ruce a s druhou miskou na hlavě. Protože výšivka měla být s největší pravděpodobností věnována synovi, aby jej obveselila, byl zvolen možná tento námět. Ve spodní části výšivky je i datum provedení práce – 13. říjen 1942. Na druhé výšivce je na polštáři a pod peřinou vyobrazen chlapec. V jednom z kapesníčků je jako memento zapíchnuta ještě niť i s jehlou a nedokončená obruba. Výšivka tohoto nedokončeného díla musela vznikat těsně před odvozem do KLM.
Trest smrti nad oběma manželi za ukrývání a pomoc parašutistům, jakožto i nad desítkami dalších podporovatelů operační skupiny Anthropoid, vynesl předseda stanného soudu JUDr. Hans Ulrich Geschke v Praze v Petschkově paláci při zasedání v jejich nepřítomnosti 29. září 1942.
22. října[69] vyjel z Bohušovic nad Ohří transport čítající asi 460 jmen. Mezi nimi bylo i 264 žen a mužů spojených jedním názvem „akce parašutisti“. 23. října dojel vlak na nádraží v Mauthausenu. Následující den bylo všech 264 mužů a žen popraveno v intervalu dvou minut. Emilie Baumanová byla popravena výstřelem z malorážní pistole do týlu v 9 hodin a 54 minut. Její manžel došel svého konce stejným způsobem v 15:12.
Svatopluk
Syn Svatopluk setrval na Jenerálce jen do 12. září 1942.[70] Tento den jej převezli do Městského domova péče o mládež v Praze-Krči, kde byl internován až do konce války společně ještě s dalšími dětmi, které potkal stejný osud. Důvodem, proč byl z Jenerálky převezen do Krče, byl jeho nízký věk. Na Jenerálce se totiž o 46 dětí ve věku od 3 do 17 let starala sestra Německého červeného kříže Galla, Němka ustanovená Městským domovem péče o mládež. Jí v prvním měsíci pomáhala ještě česká zdravotní sestra.[71] Obě ženy, zvláště když se Galla dívala na děti zrádců Říše dosti přezíravě, nemohly tolik dětí zvládnout. Proto byl vytvořen systém, že starší děti od 14 let se staraly o ty od tří do pěti let. Děti od šesti do čtrnácti let se o sebe musely postarat samy. Dvouletý Svatopluk Bauman byl natolik malý, že potřeboval větší péči, a proto byl převezen do Krče. Zde byly na oddělení kostní tuberkulózy umístěny děti rodičů, kteří byli buď popraveni, nebo uvěznění v německých věznicích. Z Městského domova péče o mládež v Praze-Krči se Svatopluku Baumanovi vybavují první vzpomínky, které jeho paměť vůbec zachytila: „V rohu místnosti bylo umyvadlo a já jsem zde, ani nevím proč, dostal na holou. Pak byl v místnosti v protějším rohu stupínek a skříň. Občas mezi nás přišel pán v dlouhém pracovním plášti, ze skříně vytáhl housle a hrál nám na ně.“[72]
Když se blížila fronta a spojenečtí letci dosáhli svými bombardéry bezpečně i Prahy, byl v únoru a březnu 1945 proveden nálet na Prahu. Únorový nálet byl pravděpodobně proveden na základě omylu spojeneckých letců. Hlavní cíl bombardovacích svazů byly totiž Drážďany. Druhý nálet měl již jasný cíl, průmyslovou oblast ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Na jeden z těchto náletů si pamatuje i Svatopluk Bauman: „Šli jsme dolů do sklepa. Zde byly umístěny patrové postele a podlaha byla provedena z cihel položených na štorc. Leželo nás 6 v posteli a najednou to bouchlo blízko nás. Zem se zachvěla, že jsem spadl z postele tak nešťastně, že jsem si natloukl hlavu a měl jsem tam bouli, která se ztratila až za dva roky.“[73]
I v Městském domově péče o mládež byly děti pod přímým dohledem gestapa. Dokumentaci k ústavu nejdříve vedl referát II BM. Později byly převedeny na referát SBF (Sabotage – Bahnen – Fallschirmagenten), kteréžto oddělení v Praze vedl kriminální komisař Willy Leimer.[74] Fyzicky se o ně staral kriminální zaměstnanec Friedrich Dennert. Měl na starosti jejich ubytování, zajištění stravy i vyjednávání s vrchním magistrátním radou dr. Richterem, s vrchním radou Albersem či se zaměstnancem ministerstva vnitra Albonem. Do styku přišel i s ředitelkou Městského domova péče o mládež v Praze Reth Lidwigovou.[75] Náklady na stravu denně činily kolem 2,4 – 2,6 říšských marek na jedno dítě. Německá strana však neplatila nic. Německé státní ministerstvo tyto výlohy předkládalo k proplacení protektorátnímu ministerstvu vnitra a městu Praze.[76]
Svatopluk Bauman opustil internaci v Praze-Krči 19. května 1945. Ten den si pro něj bryčkou přijel jeho dědeček z matčiny strany Antonín Basař. Rodiče matky Emilie se také o malého Svatopluka začali starat. Internace se na malém Svatoplukovi samozřejmě projevila. Svatopluk zcela zapomněl mluvit česky a se svým dědečkem komunikoval jen německy. Velký odpor měl také k pyžamu, do kterého ho chtěla v prvních dnech po propuštění obléci jeho babička. Když zahlédl, že pyžamo je pruhované jako měl v Krči, vyškubl se babičce a vyskočil oknem ven na náves, jen aby nemusel v tomto pyžamu být. Pyžamo se pak muselo nově ušít z jiné látky plné kytiček, aby se asociace s pobytem v Krči nevracely. Velký strach v něm vyvolával i jejich pes, venkovský voříšek. Když byl pes na dvoře, bál se Svatopluk vyjít ven.[77]
Staří prarodiče se o svého vnuka chtěli dobře postarat a věnovat se jeho výchově. Proto v roce 1947 prodali i hostinec, který v Horoušanech vlastnili. Jako vždy největší trauma na malého Svatopluka přicházelo kolem Vánoc. Všude v jeho okolí jeho kamarádi zasedali ke štědrovečerní hostině společně s rodiči, jen Svatoplukovi tento kruh nahrazovali dědeček s babičkou, což vlastní rodiče nikdy nemohlo nahradit. Pečlivě také sledoval každičkou zprávu o tom, jak se vrací lidé z koncentračních táborů s nadějí, že se snad vrátí i jeho rodiče.
Závěr
Příslušníci Baumanovy rodiny prokázali během okupace velkou míru osobní statečnosti. Břetislav Bauman u nelidských výslechů neprozradil svého spolupracovníka Františka Kroutila. 9. prosince 1945 na tryzně uspořádané IV. okrskem župy Barákovy, František Kroutil potvrdil, že přežil jen díky statečnosti B. Baumana a J. Starého.
Později byl František Kroutil, za to že přežil heydrichiádu, vystaven velkému tlaku místních aktivistů. Zvolil proto raději po roce 1948 odchod do Spojených států amerických.
Pomoc Břetislava Baumana umožnila parašutistům z operační skupiny Anthropoid zachránit operační materiál, jehož případná ztráta by jistě zkomplikovala provedení naplánované operace. Rodina Břetislava Baumana za to zaplatila během vlny represí nacistické okupační moci spojené s vyšetřováním atentátu na zastupujícího říšského protektora cenu nejvyšší.
[1] O atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha Jaroslav ČVANČARA, Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc. [2.] 1941-1943, Praha 1997; TÝŽ, Akce atentát, Praha 1991; Zdeněk JELÍNEK, Operace Silver A, 2. rozšíř. vyd., Praha 2011; Velký čin malé církve, Vavřín na hroby - Sokol Praha Karlín svým obětem za svobodu, Praha 1946; Jaroslav ANDREJS, Smrt boha smrti, 2. vyd., Brno 2008; Vojtěch ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů, svazek 1, Praha 2013.
[2]Archiv Svatopluka Baumana – Pověst o vzniku našeho mlýnu nedatováno, dopis v držení Břetislava Baumana.
[3] Heinz Pannwitz ve své závěrečné práci o vyšetřování atentátu uvádí, že „prarodiče ještě byli Němci ze Sudet“, což se v konfrontaci ze svědectví z křestního listu nezakládá na pravdě. Srovnej Praha,1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. Výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, 1, s. 723, nebo také rukopis Pověst o vzniku našeho mlýna, nedatováno, dopis v držení Břetislava Baumana.
[4] Archiv Břetislava Baumana – křestní a rodný list Břetislava Baumana. Porod proběhl za účasti porodní asistentky Antonie Skořepové z Horoušan. Břetislav Bauman měl ještě dvě sestry, provdané v Horoušanech. Výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.
[5] Za kmotry měl B. Bauman Annu Baumanovou, tehdy již vdovu po Josefu Baumanovi, mlynáři z Horoušan, a Marii Houšteckou, manželku Jana Houšteckého. Archiv Břetislava Baumana.
[6] Archiv Svatopluka Baumana – vysvědčení Břetislava Baumana z Obecné a měšťanské školy v Čelákovicích.
[7] Mlynářskému řemeslu se Břetislav Bauman vyučil u svého strýce. Před válkou však již moc mlynářské řemeslo nevykonával. Ve mlýně se jen šrotovalo. B. Bauman se spíše věnoval zemědělství. Výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.
[8] Vojenský historický archiv v Praze (dále VHA), fond Kmenové listy, Kmenový list Břetislava Baumana.
[9] Velitelství pluku 2 bylo tehdy dislokováno v Litoměřicích v kasárnách Jana Jiskry z Brandýsa. Pluku do prosince 1925 velel plukovník pěchoty Antonín Hasal a pluk podléhal 6. pěší brigádě. Viz Jiří FIDLER – Václav SLUKA, Encyklopedie branné moci Republiky Československé 1920–1938, heslo Pěší pluk 2, Praha 2006, s. 485. Baumanova rota však byla umístěna v Terezíně. VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.
[10] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.
[11] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.
[12] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana. Délka služby po vzniku Československa byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem byla dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kladn%C3%AD_vojensk%C3%A1_slu%C5%BEba#1920.
[13] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.
[14] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.
[15] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.
[16] Bauman patřil mezi velmi aktivní sokolské sportovce a zúčastňoval se sokolských soutěží. Byl i nadšeným divadelním ochotníkem. Výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.
[17] Po vzniku Sokola v roce 1862 v Praze se tento tělovýchovný spolek začal prosazovat i na venkově. Jednoty vznikaly živelně a nebyly organizačně propojeny. Po sokolském sletu v roce 1884 byly ustanoveny dvě první župy, Středočeská se sídlem v Praze a Tyršova se sídlem v Kolíně. O rok později je následovala župa Východočeská. V době, kdy byla v roce 1889 ustanovena Česká obec sokolská, existovalo již 11 žup. Další rozvoj Sokola si vynutil, že od župy Středočeské se oddělila župa Podbělohorská, která se teritoriálně rozkládala na levém břehu Vltavy. Na pravém břehu stále působila župa Středočeská. I tak se dělení žup nezastavilo. Postupně vznikla župa Jungmannova, která se vydělila ze župy Podbělohorské a měla sídlo na Smíchově. Na pravém břehu se začala psát historie župy Barákovy (Josef Barák, 1833–1883, český novinář, básník a spisovatel), která vzešla dělením z župy Středočeské a měla sídlo v Karlíně. Oficiálně začala župa Barákova fungovat od 1. ledna 1898. Dělila se v té době na 4 okrsky, které měly 16 jednot. O pouhých 6 let později Barákova župa vykazovala již 27 jednot, které čítaly 2 564 členů a 190 členek. Před vypuknutím druhé světové války župa Barákova čítala největší počet sokolských jednot – celkem 122. Jednou z těchto jednot byla i organizace v Horoušanech patřící do IV. okrsku společně s jednotami ve Svépravicích a Šestajovicích. Ve Svépravicích vykonával funkci starosty sokola Václav Khol, v Šestajovicích působil okrskový náčelník Jaroslav Starý. Protože Sokolové neustále pořádali různé slavnosti a cvičení, a to i za účasti jednot z okolí, nebyla nouze o navázání přátelství s členy sousedních jednot, které sahalo až do blízké Prahy. Viz http://sokolvysocany.unas.cz/almanach/almanach.htm.
[18] Antonín Basař, nar. v Kostelním Hlavně č. 78, manželský syn Jana Basaře, truhláře v Kostelním Hlavně č. 78, a Kateřiny, rozené Košové z Kostelního Hlavna.
[19] Archiv Svatopluka Baumana: Křestní list Emilie Basařové – Anna Basařová, rozená Skořepová z Horoušan č. 13, dcera Antonína Skořepy, hostinského z Horoušan 13, a Marie, rozené Svobodové z Horoušan.
[20] SOkA Praha-východ, Obecná škola Horoušany, Výkaz docházky a prospěchu 1926–1927.
[21] Archiv Svatopluka Baumana – Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové.
[22] Archiv Svatopluka Baumana – Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové.
[23] Břetislav Bauman byl povolán na mimořádné cvičení podle § 179 br. př. od 14. září do 23. září 1938. Po vyhlášení mobilizace samozřejmě v řadách československého vojska musel zůstat. VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.
[24] Archiv Svatopluka Baumana, Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové z Mnichova Hradiště.
[25] Archiv Svatopluka Baumana, Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové z Mnichova Hradiště.
[26] Archiv Svatopluka Baumana, Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové z Mnichova Hradiště. Ubytováni byli ve staré textilní továrně ležící blízko řeky, kde se již asi 15 let nepracovalo.
[27] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.
[28] Archiv Svatopluka Baumana, Oddací list manželu Baumanových.
[29] Aby rodina Baumanova deklarovala svůj pevný vztah k českému národu, dostávali rodinní potomci jména po starých českých knížatech, zakladatelích české státnosti. Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.
[30] František Samek (*30. 4. 1892 Třebíč - +25. 6. 1961 Nehvizdy) viz J. ČVANČARA, Někomu život, někomu smrt, 1941-1943, s. 50. Nad samotnou výpovědí Františka Samka visí spousta otazníků. Samek nebyl nikdy protokolárně vyslechnut bezpečnostními orgány československé republiky. Samotná informace o návštěvě parašutistů u faráře Samka se objevila až v roce 1973 a to od kostelnice a kuchařky pana faráře paní R. Mouchové. Ta vypověděla, že za farářem přišel mladý muž s určitostí parašutista a to ve večerních hodinách. Pan farář mu nabízel penízíe na vlak a krátce s ním mluvil. Za tuto informaci děkuji badateli Liborovi Pařízkovi.
[31] Srovnej J. ČVANČARA, Někomu život, někomu smrt, s. 51, nebo TÝŽ, „Ni zisk ni slávu“. Příběh Jana Zelenky-Hajského a jeho sokolské ilegální skupiny Říjen, Paměť a dějiny 2012, č. 2, s. 16–32.
[32] Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.
[33] Vlastislav JANÍK, Příběh rodiny Královy, Almanach příspěvků VII. konference policejních historiků, Praha 2013.
[34] Vlastislav JANÍK, Příběh rodiny Bejblovy, Almanach příspěvků VII. konference policejních historiků, Praha 2013.
[35] Nehvizdy 14. září 1945: záznam výpovědi Ludmily Kroupové, rozené Papričíkové, nar. 24. 11. 1923 v Nehvizdech, okres Brandýs nad Labem, v domácnosti, bytem Nehvizdy čp. 3, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.
[36] Nehvizdy 14. září 1945 výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.
[37] Paraskupiny byly vybavovány pro své mise tzv. standardním a operačním vybavením. Standardním vybavením byli vystrojeni všichni parašutisté vyslaní do akce. Jednalo se o materiál, který měl zabezpečit osobní ochranu parašutisty během letu i krátce po vysazení. Tuto výbavu měl parašutista bezprostředně u sebe ve svém obleku či ochranné kombinéze. Jednalo se o automatickou pistoli ráže 7,65 mm s náhradním zásobníkem a 16 náboji, zavírací nůž, kapesní kompas, balíček první pomoci, kapesní svítilnu, bandáž na kotníky, tablety na úpravu vody, plechovku sušeného masa, nouzovou stravu v podobě čokolády, kožené rukavice, ochrannou kombinézu, tabletu B pro potlačení únavy, sedativum označené jako tableta K uklidňující a podporující spánek, smrtící tabletu L většinou ve formě cyankáli, lopatku na zahrabání materiálu v místě přistání, výsadkářskou přilbu, padák a lahvičku s alkoholem. Operační výzbroj skupiny Anthropoid se skládala ze speciálně vybraných věcí, které měly skupině usnadnit provedení úkolu. Operační výzbroj skupiny byla umístěna ve dvou kovových krabicích označených jako A a B. Krabice A obsahovala dvě automatické pistole Colt ráže 9 mm, včetně podpažních pouzder. Ke každé pistoli 2 náhradní zásobníky a celkem 100 ks střeliva. Dále se do krabice vešlo 6 perkusních bomb plněných plastickou trhavinou, dva válcové zásobníky na rozbušky, dva ruční granáty MILLS se zpožďovačem na 4 vteřiny, dva yardy bleskovice Cordtex, čtyři mlhové granáty a tři časovací tužky. Ve větší krabici s označením B se nalézal vrhač bomb TREE SPIGOT s jednou bombou, cívka ocelové struny, dvě roznětky, jeden časový zpožďovač, čtyři střední magnety, čtyři elektrické roznětky se 7,5 m dlouhým vodičem a baterií, jeden samopal Sten se 100 náboji, jedna injekční stříkačka, 32 liber plastické trhaviny, krabice potravin a dva ruční granáty MILLS s opožděnou explozí. Jednalo se bezmála o více než 50 kg operačního materiálu. Dle svědectví Antonína Sedláčka přenesli společně s Kubišem do jeho domu „…tyto věci: 3 padáky, 2 kombinézy, 2 gumové čepice, proviantu několik bedniček, 2 plechové bedničky…“ Nehvizdy 14. září 1945 výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.
[38] JUDr. Hans Ulrich Geschke ve své zprávě o Atentátu z 21. 7. 1942 uvádí, že František Piskáček a Václav Novák „odjeli již 4. ledna 1942 do Nehvizd. Blízko Nehvizd navštívili tamějšího náčelníka Sokola Starého a radili se s ním o odstranění padáků, věcí, výbušnin a zbraní, které v místních polních boudách atentátníci (Kubiš a Gabčík) ukryli po seskoku. Oběma tehdy nebylo známo, o koho se v případě obou agentů jedná. Starý navštívil v další vesnici tamějšího rolníka Baumanna, býv. předcvičitele Sokola, jehož prarodiče byli ještě Němci ze Sudet, a radil se s ním o odstranění padáků a náčiní. Asi 11. 1. 42 se k Baumannovi dostavil Kubiš, který vystupoval pod krycím jménem “Strnad”. S Baumannovou pomocí přenesl padáky a další věci do nějakého lomu. Baumann tvrdí, že sám věci nepřemísťoval, prý jen Kubišovi poradil, aniž by znal přesné místo, kam on věci zahrabal.“ Národní archiv (dále NA), fond úřad říšského protektora, sign. 114-10-32.
[39] Ve stodole se při její demolici místním JZD našly náboje a pistole. Nález byl údajně odvezen do čelákovického muzea. Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.
[40] Nehvizdy 14. září 1945 výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.
[41] Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.
[42] Jaroslav Starý, narozen 22. 4. 1891 v Sobíňově. Majitel zahradnictví v Šestajovicích. Během 1. světové války sloužil v britské armádě. Člen Sokola Šestajovice-Klánovice. Zatčen 15. 7. 1942 a popraven v koncentračním táboře Mauthausen (KLM) 24. 10. 1942 ve 14:18. Viz Jaroslav ČVANČARA - Vlastislav JANÍK - Václav LEDVINKA - Vojtěch ŠUSTEK, Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, Praha 2013.
[43] Jaroslav Piskáček, narozen 3. 5. 1897 v Praze. Konstruktér pracující jako technický úředník Česko-moravských drah. Člen Sokola Praha-Vysočany, kde zastával funkci náčelníka. Vedl ilegální pětku ve Vysočanech. Přivedl parašutisty ze Šestajovic do Prahy. Zatčen 13. 7. 1942. Popraven v KLM 24. 10. 1942 v 16:44. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha.
[44] JUDr. Jan Svoboda, narozen 1. 9. 1900, právnický koncipista. Člen Sokola Smíchov. Předcvičitel. J. Svoboda se stal odbojovým vedoucím v župě Praha-Jungmann s tím, že měl také budovat odbojovou organizaci v okrese Praha-venkov a Beroun. Popraven v KLM 26. 1. 1943 v 16:55 jako poslední tento den. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 288.
[45] František Pecháček, narozen 15. 2. 1896 v Záhornicích u Městce Králové. Prošel několik zaměstnáními, od zedníka počínaje, přes poddůstojníka československé armády z povolání až po učitele tělocviku. Člen Sokola Praha-Karlín. Autor pohybové scény Přísaha republice, představené na X. všesokolském sletu v Praze. Správce Tyršova domu. Mistr světa v gymnastice. Účastník olympijských her v Antverpách v roce 1920. Instruktor tělesné výchovy a přeborník v boxu. Do odboje zapojen již v letech 1939–40 v sokolské odbojové skupině Jindra. Používal krycí jméno „Sváťa“. O vánocích 1941 přes MUDr. Lyčku kontaktoval A. Oktábce s výzvou, aby se stal vedoucím Barákovy sokolské župy. Oktábec z důvodu zachování posloupnosti funkcí navrhl na tuto funkci Fr. Hejla. Pravděpodobně Hejl oznámil pak Pecháčkovi, že na území Prahy operují parašutisté z Anglie. V jejich bytě se pravděpodobně uskutečnila první prověřovací schůzka mezi parašutisty ze skupiny Anthropoid a sokolským odbojem. V únoru v jejich bytě rovněž proběhla schůzka mezi L. Vaňkem a oběma parašutisty, při které jim Vaněk atentát vehementně vymlouval. František Pecháček byl zatčen 20. 7. 1942 společně se svou ženou jičínským gestapem v Nové Pace, kam odjeli na rehabilitační dovolenou po operaci žaludku. Popraven v KLM 3. 2. 1944. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha.
[46] V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha,. Výslechový protokol Jana Svobody sepsaný 8. října 1942 na úřadovně gestapa v Praze. str. 824-829. Scriptorium 2012.
[47] Vratislav Hošek, narozen 20. 11. 1913 v Praze-Smíchově. Kancelářský oficient u vrchního soudu v Praze. Člen Sokola Smíchov I. Župa Jungmannova. Do odboje jej zapojil J. Svoboda záhy poté, co sám byl seznámen se skutečností, že sokolská odbojová organizace přechovává dva parašutisty ze skupiny Anthropoid. Manželé Hoškovi byli jedni z nejbližších spolupracovníků Anny Šrámkové-Dolejšové, dobrovolné sestry ČSČK. V. Hošek byl popraven v KLM 24. 10. 1942 v 16:20. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 96.
[48] Vlasta Hošková, rozená Šeborová, narozená 10. 1. 1919 v Praze. Korespondentka, členka Sokola Smíchov I. Župa Jungmannova. Popravena v KLM 24. 10. 1942 v 11:36. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 97.
[49] Václav Novák se narodil 18. ledna 1893 v Nebuželích. Vyučený truhlář. Hned po vzniku Československé republiky se rodina přestěhovala do Podmokel u Děčína. Již v revolučním roce 1918 byl Václav Novák předsedou revolučního Národního výboru v Podmoklech. Zde také vstoupil do Sokola, v němž zastával funkci náčelníka. Od roku 1935 až po zábor českého pohraničí Němci náčelník Sokolské župy Krušnohorské-Kukáňovy. V září 1938 musela rodina pohraničí opustit a nový domov našla v Praze-Libni v ulici Stránského 351/3. I zde se hned zapojil do pražské sokolské organizace a brzy se stal členem předsednictva a náčelníkem Sokolské župy Barákovy. Po rozpuštění Sokola začal spoluorganizovat tzv. pětky, skupinky věrných Sokolů, kteří chtěli aktivně bojovat proti nacizmu. Václav Novák takto podchytil sokolské pracovníky na Mělnicku, kde měl své známé z pohraničí. To již byl ve styku s hlavním vůdcem sokolské odbojové organizace v Praze Janem Zelenkou-Hajským. Blízkým spolupracovníkem Nováka se stal i náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček. Ten byl také první, kdo oznámil v lednu 1942 V. Novákovi, že jsou v Praze parašutisté. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 201.
[50] Jednalo se o manželku Marii, syna Václava, dcery Annu, Jindřišku a Miroslavu.
[51] Jindřiška Nováková, narozena 6. 5. 1928, žákyně. Členka Sokola Praha I. Župa Barákova. Od Baťova obchodu v Libni odvezla odložené kolo, které tam zanechal Jan Kubiš. Statečně se pak zúčastnila 3. 6. 1942 identifikace mladých děvčat z Libně na úřadovně pražského gestapa. Při této akci chodilo 250 dívek před svědky s dámským kolem. Zatčena 9. 7. 1942 hlavně v souvislosti s účastí jejích rodičů v sokolské odbojové organizaci. Popravena v KLM 24. 10. 1942 v 11:12. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 205.
[52] J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 29. Hesla Břetislav Bauman a Jaroslav Starý. Do vazby byl B. Bauman předán říšskou tajnou policii ve 24 hodin. Viz také Nehvizdy, 14. září 1945: záznam výpovědi Václava Krejcárka, nar. 23. 3. 1908 v Proseku-Praha, okresního štábního strážmistra Sboru národní bezpečnosti, bytem Heřmanovy Sejfy, okres Vrchlabí: „Dne 15. července 1942 asi o 19 hodině přivezlo pražské gestapo na zdejší stanici rolníka Břetislava Baumana z Horoušan a Josefa Starého ze Šestajovic.“ In: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 558.
[53] http://www.ss-attempt-ss.estranky.cz/clanky/vysadek-skupiny-anthropoid-u-obce-nehvizdy.html.
[54] Nehvizdy 14. září 1945 výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.
[55] „Dne 6. ledna 1942 asi o 15:30 hod. dostavil se ku mně na četnickou stanici v Nehvizdech…Antonín Sedláček a udal mi, že mu někdo vypáčil v zahradnictví boudu a že se v boudě nalézají nějaké plechové krabice a krabice papírové…“ Nehvizdy 14. září 1945, záznam výpovědi Václava Krejcárka, nar. 23. 3. 1908, v Proseku-Praha, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559. Staniční služební kniha četnické stanice Nehvizdy z roku 1942 bohužel není uložena v SOkA Praha-východ.
[56] http://www.ss-attempt-ss.estranky.cz/clanky/vysadek-skupiny-anthropoid-u-obce-nehvizdy.html.
[57] Nehvizdy 14. září 1945, výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.
[58] Nehvizdy 14. září 1945, záznam výpovědi Václava Krejcárka, nar. 23. 3. 1908, v Proseku-Praha. Tamtéž, s. 559.
[59] Viz JUDr. Hans Ulrich Geschke ve své zprávě o Atentátu z 21. 7. 1942 „Asi 11. 1. 42 se k Baumannovi dostavil Kubiš, který vystupoval pod krycím jménem “Strnad”. S Baumannovou pomocí přenesl padáky a další věci do nějakého lomu. Baumann tvrdí, že sám věci nepřemísťoval, prý jen Kubišovi poradil, aniž by znal přesné místo, kam on věci zahrabal.“ NA, fond úřad říšského protektora, sign. 114-10-32.
[60] Nedatovaná výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.
[61] Nehvizdy 14. září 1945, výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech. Tamtéž, s. 559.
[62] Jedno z krycích jmen Jana Kubiše.
[63] Srovnej Praha,1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. In: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, 1, s. 586–650.
[64] http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/mala-pevnost/detail.php?table=Mala_pevnost_Terezin&col=id&value=12924.
[65] Důvodem by mohlo být to, že byl dle svědectví jeho synovce Miloslava Vágnera zařazen jako pracovní síla v zahradnictví. In: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.
[66] Archiv Svatopluka Baumana, korespondenční lístek z Terezína ze 30. 9. 1942 adresovaný Janu Baumanovi. Břetislav Bauman běžně jméno Milka používal, a to i na v adresách psaných na poštovních obálkách.
[67] http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/mala-pevnost/detail.php?table=Mala_pevnost_Terezin&col=id&value=8132.
[68] Těchto kapesníčků se dochovalo více. Jsou to například výšivky kapesníčků od Františky Albrechtové, které jsou nyní vystaveny v Památníku Heydrichiády v Resslově ulici, či výšivky Ludmily Valčíkové, které se staly námětem pamětní desky umístěné na zdech pražské Jenerálky.
[69] O tom, že se po tomto datu v Terezíně již alespoň B. Bauman nevyskytuje, nám ukazuje i dochovaná složenka, která došla na adresu Antonína Basaře z Horoušan na 100 K, které poslal své dceři do Terezína, a které se touto cestou 30. 10. 1942 vrátily zpět na jeho adresu s poznámkou, že adresát se v Terezíně již nenachází.
[70] Archiv Svatopluka Baumana.
[71] Poté již jen neodborná pomocnice Německého červeného kříže, která byla často měněna. Archiv Svatopluka Baumana – Ředitelství NB v Praze 12. 7. 1946 – Děti rodičů, kteří byli odsouzeni stanným soudem v Praze k trestu smrti.
[72] Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.
[73] Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012. Soudě podle toho, že pan Bauman vypovídá, že pumy dopadly blízko, jedná se pravděpodobně o nálet ze 14. února 1945, kdy došlo k bombardování Radlic, Vyšehradu, Zlíchova, Karlova náměstí, Nuslí, Vršovic, Pankráce a Vinohrad. Více viz Michal PLAVEC – Filip VOJTÁŠEK – Peter KAŠŠÁK, Praha v plamenech. Cheb 2008.
[74] Vlastislav JANÍK, Operace Spelter Lenka-Jih, Praha 2008, s. 18. Referát vznikl 15. května 1942.
[75] Archiv Svatopluka Baumana – Ředitelství NB v Praze 12. 7. 1946 – Děti rodičů, kteří byli odsouzeni stanným soudem v Praze k trestu smrti.
[76] Archiv Svatopluka Baumana – Ředitelství NB v Praze ze dne 12. 7. 1946 Poznámka týkající se dětí rodičů odsouzených stanným soudem v Praze k trestu smrti.
[77]To koresponduje s jeho vzpomínkou z Krče, kdy si vzpomíná, že areál ústavu byl hlídán psy a pravděpodobně byli těmito zvířaty zastrašováni. Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.
