Chytrého, Plháčkův mlýn

Ze Strážovic se přesuneme do Vlkonic, kde se na Blechově rybníce nacházel mlýn. Nesl číslo popisné 22 a na konci 19. století byl majetkem rodiny Kotrbovy ze Spolí. Je možné, že k mlýnu se vztahuje záznam berní ruly, který eviduje mlýn o jednom kole s držitelem Matějem Šebků. 12. září 1883 se zasadilo za majitele mlýna, Jana Kotrby, statkáře ze Spolí, normální znamení. Mlýn prodal Jan Kotrba na základě tržní smlouvy ze dne 22. února 1913 Františku a Boženě Plháčkovým. František Plháček se narodil v roce 1880 v Praze a vyučil se ve mlýně Josefa Zemana ve Skrýšově. V roce 1897 se přemístil za prací do mlýna ve Vlkonicích a za 18 tisíc zlatých tento mlýn koupil. Oženil
se s Boženou Doubravou z Vlkonic, narozenou 1888. Ve 20. letech 20. století vykonalo v Plháčkově mlýně praktickou mlynářskou zkoušku hodně učňů. Tak například Václav Matoušek, František Kohoutek, František Dvořák či Stanislav Jiráček. V tomto období se mlýn strojově znovuzřídil.
Plháčkovi zažádali 29. září 1928 okresní správu politickou o vydání vodoprávního a živnostenského schválení provozovny mlýna. Teprve 24. června 1931 proběhlo místní komisionální šetření. Aby došlo ke kladnému vyřízení, museli majitelé mlýna ještě předložit nejpozději do 31. října 1931 doplňující doklady, plánky a propočty. Do mlynářského odvětví se naplno zapojil rovněž syn Jan Plháček, který se 24. března 1931 podrobil praktické mlynářské zkoušce ve mlýně Františka Čapka v Borovce. František Plháček obdržel od Okresního úřadu v Benešově 13. listopadu 1934 živnostenský list k mlynářství a pecnářství.
Také u tohoto mlýna si Okresní úřad v Benešově 21. dubna 1938 vyžádal úřední připomínkou kontrolu normování rybníka a zasazení normálního cejchu, neboť ve vodní knize o tom chyběl zápis. Velitelství četnické stanice žádost prošetřilo a 5. května 1938 okresnímu úřadu oznámilo, že rybník byl normován a to podle výměru Okresního úřadu v Benešově ze dne 12. září 1883. V Plháčkově mlýně za Protektorátu Čechy a Morava stihl 3. června 1940 vykonat praktickou mlynářskou zkoušku ještě František Dragoun.
Protože mlýn spadal 31. prosince 1943 do třetího vysidlovacího území, byl nucen se František Plháček s manželkou vystěhovat do Mukařova, kde Plháček prováděl soukromé práce. Syn Jan odešel do mlýna pana Souhrady v Kamenném Přívoze na Sázavě, kde pracoval jako vedoucí do března roku 1945. Pak se vrátil k otci do Mukařova.
Mezitím ve Vlkonicích Němci zařízení mlýna spolu s podlahami odvezli a z objektu zůstali pouze trámy a střecha. Po návratu mlynáře v roce 1945 nebylo možné mlít, pouze se šrotovalo. Začali s přestavbou mlýna na základě souhlasu šetření Zemské jednoty Společenstva mlynářů z 20. srpna 1946. Zvětšili budovu o dvě patra, položili nové podlahy, koupili čtyři páry válcových stolic, které se však již neinstalovaly a turbína za náhradu vodního kola na svrchní vodu se také nepostavila. Po dobu rekonstrukce směli dát Plháčkovi obilí od samozásobitelů ke zpracování k mlynáři Milanu Petráškovi do Libohoště a do mlýna v Červeném Hrádku. Nelehké období se projevilo na zdraví manželů. Božena Plháčková zemřela roku 1947, její manžel 24. března 1949.
Mlýn připadl synu Janovi. V roce 1951 si mlýnskou budovu pronajalo Hospodářské družstvo v Benešově na sklad. Jan Plháček ve mlýně zůstal jako skladník výkupu do roku 1958, poté vstoupily Vlkonice do JZD. K znárodnění došlo jen v případě mlýnské budovy už roku 1953, obytné a hospodářské budovy zůstaly v majetku Jana Plháčka.