Mlýn v Dolánkách, Schvarcův mlýn

První zápis je z r. 1680, kdy se píše v pozemkových knihách bělského panství, že: Michael Zimmermann ujal se tento mlýn od svého otce za 80 kop.

Dne 7. září 1721 získal Daniel Zimmermann živnost a mlýn na horní vodu od svého otce za 220 kop míšeňských, k tomu 2 koně, 1 krávu, 1 jalovici, jednoho volka, 1 roční tele, vůz, pluh a brány. Část sumy připadla dědicům po otci. Mlýn splácel do roku 1744.

Roku 1756 koupil mlýn od svého tchána Antonín Trägner za 320 kop. Mlýn byl zadlužen, nový majitel dluhy a převzal a ještě zvýšil. Proto v roce 1762 mlýn upadl do dražby. Mlýn získal 19. června 1762 pro svého syna Antonína zourovský mlynář Václav Riegl za 620 kop. Smlouva stanovila, že se postará o nějaký vejměnek k bydlení pro bývalého majitele a jeho rodinu. Na mlýnu vázl dluh ve výši 357 kop, který Václav Riegl postupně splácel. V roce 1771 mu zbývalo doplatit 123 kop. Po smrti Václava Riegla v roce 1772 koupil mlýn a poloviční statek jeho syn Antonín Riegl za 600 kop míšeňských. Mlýn se tehdy skládal z několika budov, mezi nimi bylo popisováno domovní stavení s mlýnicí o délce 22 loket a šířce 11 loket. Mlýn měl „jedno špatné mlýnské složení“. Dále zde byly hospodářské stavení s kravskými chlévy, stodola, komora a sklep. Ke mlýnu náleželo 18 strychů  orné půdy, 1 strych zahrady, 8 strychů pastvin, 3 strychy ostatní porostů a luk na dvě fůry sena a otavy. Mlynář měl povinnost platit měsíčně 1 zlatý 31 krejcarů kontribuce a úroků, o sv. Jiří 4 zlaté a 48 krejcarů, o sv. Havlu 5 zlatých a 6 krejcarů. K tomu ještě 10 zlatých na rozličné vrchnostenské užitky. Za to neměl povinnost robotovat.

V roce 1783 došlo k odloučení polovičního selského statku od mlýna, tuto část koupil od Antonína Riegla 19. září 1783 Jan Moc.

Od Antonína Riegla koupil mlýn v roce 1787 Josef Kreibich za 1750 zlatých, po něm v roce 1817 jeho syn Antonín Kreibich za 1200 zlatých. Antonín Kreibich vlastnil mlýn do roku 1829, kdy jej koupila jeho dcera Mariana. V červnu 1825 se provdala v hlavickém kostele za Antona Schwarze, který pocházel po otci z mlynářské rodiny z Bukovan u České Lípy a po matce z rodiny mlynáře Bendela z Markvartic u České Kamenice. Manželé Mariana a Anton Schwarzovi mlýn převzali. V roce 1843 nechal mlynář Anton Schwarz se svojí manželkou u mlýna v Dolánkách vztyčit litinový kříž na kamenném podstavci.

Od 24. ledna 1873 byl majitelem Franz Schwarz (za něj bylo 10. července 1884 provedeno normování vodního díla), od 24. září 1889 Franz Schwarz junior, od 1. října nezletilá Maria (Mariana) Schwarzová, která se později provdala za Heinricha Habela.

V roce 1918 se mlýna ujal Henrich Habel (Häbel), který se oženil s dcerou a dědičkou mlynáře Marianou Schwarzovou. Heinrich Habel pocházel z českoněmecké rodiny, jeho matka byla Češka. Později se hlásil spíše k německé části svého původu a vstoupil do Sudetoněmecké strany.

Na mlýně hospodaří mlynář Habel, který mlýn přestavěl a zmodernizoval, byla v něm také pekárna a vločkárna. V roce 1937 postavil Habel novou budovu mlýna, plány na přístavbu vypracoval českodubský stavební mistr Eduard Arlt. Ve mlýně fungovala pekárna, která měla pec s kapacitou na 35 bochníků chleba. V roce 1938 se Habel stal starostou.

Za války se mlynář Habel dopouštěl podvodů s obilím. To se mu stalo osudným, byl zatčen a ve vězení zemřel pravděpodobně v roce 1943.

Brzy po válce (27. června 1945) převzalo Habelův mlýn, pekárnu a vločkárnu konzumní družstvo Severočeská včela se sídlem v České Lípě. Národním správcem byl jmenován Bohumil Kouba (za války partyzán). Hned po převzetí mlýna se zjistilo, že kolo mělo zlomenou hřídel. Byla podána žádost o instalaci nové spirálové Francisovy turbíny, kterou ONV v České Lípě povolilo.

Dalším národním správcem se 1. listopadu 1946 stal Josef Hyka. Pocházel z Mukařova z rodiny hajného. Vyučil se mlynářskému řemeslu ve mlýně v Borovici. Po válce se stal nejprve národním správcem mlýna v Osečné čp. 27, ze kterého odsunuli mlynáře Josefa Manna. Po roce mlýn v Osečné zavřeli a Hyka byl přeložen jako národní správce do mlýna v Dolánkách čp. 3. Po vzniku vojenského prostoru a vyklizení několika okolních vesnic začal mlýn ztrácet na významu. V září 1948 napsal správce Hyka žádost na Svaz pro hospodaření s obilím o stanovení obchodního kontingentu, neboť v důsledku zrušení a vystěhování několika okolních obcí byl mlýn značně poškozen na námezdním mletí a nemůže ho již s rodinou uživit. Ještě v roce 1948 převzal mlýn národní podnik Liberecké mlýny a pekárny a Hyka zde jako zaměstnanec tohoto podniku pracoval dál..

Josef Hyka zemřel v roce 1956, jeho manželka a 3 dcery se odstěhovaly do Mimoně. Na mlýně se potom ještě nějakou dobu šrotovalo.

Na přelomu 70. a 80. let 20. století se uvažovalo, že budova mlýna bude přebudována na ozdravovnu s 80 lůžky případně na rekreační zařízení. V sousední stodole už byl k tomu účelu uskladněn stavební materiál. K tomu však nedošlo a mlýn byl roku 1982 zbourán. Údajně představoval potenciální nebezpečí pro aktivity v sousedním Vojenském výcvikovém prostoru Ralsko, který obývala sovětská vojska.