Černožický mlýn:
1554: (Zatím) nejstarší zmínka o mlýně se nachází v soupisu jezů na Labi, kde je zmiňován jez v majetku Viléma Trčky z Lípy při Černovském mlýně. Tehdy neměl vorovou propust a plavci na něm vázli a jen těžko z něj sjížděli s vory.Se smiřickým hejtmanem, který zastupoval Vilíma Trčku z Lípy, arciknížecí komise sjednala vytvoření vorové propusti v jezu. patrně však k této stavební úpravě nedošlo (musí ověřit budoucí výzkum). (1)
Mlýny v našem regionu se zabýval i smiřický Josef Zeman, přidáme si tedy jeho poznatky o černožickém mlýnu k oněm zápiskům Jana Jaroše a dalších. Někdy před rokem 1569 patřil mlýn (ten ale patrně existoval již před rokem 1500) Mikuláši Jakubovi, který pocházel ze Sendražic. Ten ho pak prodal Brožovi z Mokrovous.
1570: vyvolal syn Mikuláše Jakuba Jan Jakub spor o mlýn s paní Barborou z Bibersteina. Jan Jakub se hlásil o dědictví. Spor se táhl dlouho, paní Barbora v jeho průběhu roku 1585 zemřela, a nakonec bylo rozhodnuto, že Jan Jakub nemůže být dědicem, protože jeho otec mlýn prodal panu Brožovi z Mokrovous. Jan Jakub byl potrestán „poněvadž zbytečně a oumyslně jeho milost císařskou a jejich milosti tím zaneprazdňoval…byl v kázeň a trestání dán“. Kolem roku 1620 byl v držení mlýna blíže neurčený Hostáň. L.P. 1630 se uvádí jako majitel Tobiáš Přerovský, který se v pozdějších letech stal i černožickým rychtářem.
1632: již zvelebuje mlýn Jan Hostinský, který si navíc zakupuje i poměrně velký statek (neuvádí se ovšem kde) za 300 kop míšenských. Když Jan Hostinský zemřel, stává se L.P. 1651 majitelem mlýna jeho třiadvacetiletý syn Daniel Hostinský. Soupis poddaných podle uvádí pouze mlynáře jako katolíka, ostatní – jeho manželka, pacholek i děvečka – mezi nekatolíky. Daniel platí ze mlýna své matce po pěti kopách ročně a postupně se vyrovnává se svými dvěma sestrami.
1672 mlýn Danielu Hostinskému vyhořel.
Spáleniště proto prodal vrchnosti za 572 kop (sám nebyl schopen „znovu mlýn vyzdvihnout“). Vrchnost tedy měla spáleniště a všchna pole a louky, které ke mlýnu patřily. Pohořelému mlynáři splácela sumu po částech a zatím mu poskytla do dědičného užívání role nad Smiřičkami (v sousedství Holohlav).
Kdy byl mlýn vrchností znovu postaven, ani komu byl poté vydražen, o tom se nezachovala žádná zpráva. Je jen známo, že to muselo být před rokem 1711. V tomto roce se připomíná jako majitel mlýna Jan Zolman. L.P. 1714 vlastní mlýn Pavel Skrovný. Ten vedl spor se smiřickým zámeckým hejtmanem, ale i s mleči, a to tak vehementně, že musel mlýn opustit. Obvinil, kromě jiného, zámeckého hejtmana i z přijetí úplatku. Kdo ale uplácel, to se nevyšetřilo.
1735 se stává černožickým mlynářem Tomáš Šifner s manželkou Rosálií. Zápisy uvádějí, že koupili nově postavený zděný mlýn od Terezie ze Sternberku za 1.500 zlatých se vším příslušenstvím (např. s jahelkou, se dvěma stoupami a s ostrůvkem u mlýna. 700 zlatých museli vyplatit ihned, zbývajících 800 zlatých pak spláceli ročně po 40 zlatých. Vrchnost znovu nařídila, že do Černožic budou opět jezdit všichni mleči z vesnic, které jsme uvedli výše. Těm musel mlynář dávat přednost před cizopanskými.
Ze zápisů Jana Jaroše se pak dozvídáme celé vybavení mlýna – od mlecích kamenů až po patero dveří a vrata s řetězem. Dříví na hřídele dodávalo panství i s dovozem grátis. Opravu ale platil sám mlynář. Dříví ostatní, např. buky na klíny, borovice na louče (dvě borovice ročně), prkna na stavidla atd. dodával zdarma panský hospodářský úřad. Co se týče nejdůležitější části – vodních kol – ocitujme si článek 10 smlouvy: „Mlynářovi na kola pak paleční tak vodní, moučnice podlahy a veškeré jinčí potřeby hospodářský ouřad každoročně tři dubový a tři měkký klády z panských lesů skrze robotu bezplatně dovážeti bude.“ (Ony klády vozili robotníci až kdesi od Maršova u Úpice nebo z Mezilečí u Hořiček).
Mlynář mohl tehdy také pást své čtyři kusy dobytka s panským stádem, jen se musel dohodnout s pastevcem o jeho platu. Mlynář platil vrchnosti hotově 105 zlatých ve čtyřech ročních splátkách, z ostrova 9 zl., za krmení vepřů 14 zl. v naturáliích sypal ročně žita 35 strychů, ječmene 50 str. a vejmelného nebo smíšeného obilí 123 str. Pro panstvo i jejich čeleď mlel zadarmo, jen za mletí sladu dostával vždy půl vědra piva. Kdyby se pak při kontrole (visitaci) ukázalo, že „mlýn ve zbědovaném stavu nalezen byl“, mohla vrchnost kupní smlouvu zrušit a vymáhat od mlynáře úhradu. Pokud mlýn vyhořel vinou mlynáře nebo čeledi, uhradil vše mlynář, při „vyhoření skrze nenadálé povětří“ platila znovupostavení mlýna vrchnost. Mlynář tedy byl postavou svým způsobem jaksi privilegovanou, ale povinností měl na bedra naloženo požehnaně.
Tomáš Šifner zemřel roku 1748.
1749 Šifnerova vdova Rosálie prodala mlýn se vším příslušenstvím za 1.500 zlatých Jiřímu Hejcmanovi. O deset let později – roku 1759 – mlýn opět vyhořel.
1762 přebírá znovupostavený mlýn od Josefa Duška (ten se oženil s vdovou Hejcmanovou) syn Jiřího Hejcmana Jiří Hejcman opět za 1.500 zlatých).
1772 s vědomím vrchnostenské kanceláře prodal Jiří Hejcman za 2.400 zl. mlýn hornopleskému mlynáři (a bratrovi !) Václavu Hejcmanovi. Je možno říci, že si vlastně mlýny mezi sebou vyměnili. Jiří Hejcman si při prodeji vymínil při případném dalším prodeji předkupní právo, Václav zase u vrchnosti dosáhl toho, že mu zůstali při mlýně dosavadní mleči ze všech před lety vrchností určených obcí.
1802 s povolením vrchnosti i bratra Jiřího prodává Václav Hejcman černožický mlýn Janu Havrdovi za 30.000 zl. Dvacet tisíc zl. ihned, dále pak ročně po 1.000 zl.
1806 postoupil Jan Havrda mlýn manželům Františku a Viktorii Sefelinovským, mlynářům z Jaroměře. Ti mu přenechali svůj mlýn ve vsi Masty na panství Rychnovském za 2.000 zl. a převzali černožický mlýn spolu s dluhem 21.014 zl.
Již roku 1809 pak manželé Sefelinovští prodali mlýn za 48.500 zl. manželům Antonínu a Alžbětě Maršonovým.
1815 zemřela Alžběta Maršonová bez závěti a její polovina přešla na manžela. Ten pak L.P. 1821 postoupil mlýn svému synovi Josefu Maršonovi za 20.586 zl.
1827 od něho pak mlýn koupili manželé Jan a Kateřina Šonských za 14.000 zl. + dluhy. Za 12.000 zl. a knihovní dluhy pak kupují roku 1831 mlýn Josef a Barbara Kačerovi.
1845 se pak za 16.240 zl. stávají majiteli čp. 17 manželé Václav a Dorota Černých. Již ve zcela jiných poměrech, po revolučním roce 1848, kupuje mlýn 3. dubna 1860 František Sehnoutka.
Na sklonku 19. století patří černožický mlýn čp. 17 dalšímu Sehnoutkovi – Janu Sehnoutkovi. Jím také končí historie mlýna a začíná nová kapitola druhého průmyslového podniku v obci. Mlýn totiž roku 1893 vyhořel (pokolikáté již?) a na části pozemku vyhořelého mlýna staví Jan Sehnoutka přádelnu. (Dodnes její budova stojí)
Textilní průmysl na konci 19. a na počátku 20. století v severovýchodních Čechách prosperoval. Jan Sehnoutka tedy v letech 1903 a 1904 staví naproti podniku secesní vilu ‚Annu‘ (čp. 34). Název nesla podle jména jeho manželky a vyprojektoval ji významný český architekt Antonín Balšánek (1865-1921), který kromě jiného navrhl i půvabnou budovu pardubického divadla.
1910 přebírá textilní závod od Jana Sehnoutky Rudolf Steinský – Sehnoutka. Ten pak po první světové válce přispěl nemalou měrou k dalšímu stavebnímu rozvoji Černožic.
Po roce 1945 je na závod nejprve uvalena tzv. národní správa, po roce 1948 je podnik zestátněn a ve druhé polovině 20. století tak nastává éra nejprve n.p. Lina, pak n.p. Tiba a po roce 1989 v devadesátých letech 20. století se stává opět soukromým podnikem pod názvem Notex.
Počátek jedenadvacátého století zastihuje poté závod pod názvem Rotexim (až do současnosti). (2)
(1) NA, SM, kt. 1544, sig. N40 sv. 1. zpráva komise o jezech na horním s středním Labi, 1554.
(2) MATĚJKA Jiří, Vývoj domů v Černožicích v historické době 1197 - 1997. Černožice 2008(?) http://www.smirice.eu/usedlosti/cernozice1197.htm [on-line] (upraveno)
