Leskovecký masakr
3. 04. 2015 5:50:39
Pro mnoho lidí nudné omílání dějinných obrazců, ale poznáte hlubší význam?
Vypálení Juříčkova mlýna
Juříčkův mlýn
Odbojové hnutí sílilo obrovským tempem a rozkládalo týl německé armády což dovádělo jednotky policie a SS k zuřivosti až bestialitě. První z nacistických excesů z dubna 1945 se odehrál u Juříčkova mlýna - jednoho ze středisek ozbrojeného protinacistického hnutí. Ve mlýně byl vybudován bunkr, ironií osudu iniciátorem výstavby byl konfident gestapa František Bednář alias Malý Franta, kterého začala strašit myšlenka na prohranou válku a chtěl se ukrýt, o jeho činnosti nevěděli další budovatelé bunkru jako například továrník, vynálezce a starosta Vsetína Josef Sousedík, kterého Němci zastřelili při výslechu, když chtěl uprchnout. Ten také
Josef Sousedík
celou stavbu bunkru podporoval finančně, byl tam zřízen lazaret pro partyzány raněné v bojích ve valašských horách. V bunkru pod mlýnem, kde byl zazděn chlév pro zvířata tak, aby nebyl vidět vchod a okénko zakrývaly dřevěné desky, se nacházel také rozmnožovací stroj a důležité listiny a údajně i patenty Josefa Sousedíka k jeho vynálezům.
František Bednář měl velmi nebezpečného známého, byl jím Velký Franta - elitní agent gestapa na Moravě František Šmíd, který když z Bednářova chování rozpoznal, nebo mu Bednář sám řekl, že chce přestat dělat pro Němce, učinil těmto Bednářovým choutkám přítrž tím, že jej udal gestapu. Agent udává agenta, ve zpravodajské hře nic neobvyklého, ale zde již jde o životy. Kde je bunkr, tam jsou i zbraně, kde jsou zbraně, tam jsou i partyzáni - podle této jednoduché rovnice si brněnské gestapo, jenž tuto akci řídilo, naplánovalo velkou akci proti velkému doupěti českých a ruských banditů jak našim odbojářům říkali. Hugo Röemer a Kutr Leischke si přizvali velitele ZbV komanda Nr.31 Schradera, kterého po akci v Leskovci brzy vystřídá Erich Wienecke, aby mu zajistil potřebnou ochranu, opěrné body komanda 31, kterých bylo 5 a každé disponovalo asi 30 muži s přihlédnutím, že na Valašsku již byly i záludností a krutostí proslulé oddíly SS Jagdverbande - Edelweiss a Josef, mohli mít k dispozici 150 ozbrojenců doplněných oddíly místních SCHUPO, ORPO a dalších podřízených jednotek německé branné moci.
František Šmíd
Také měli k dispozici strážní rotu Niemann a Vlasovce, takže suma sumárum nejméně 300 vojáků ze tří směrů šlo na nic netušící Juříčkovy. ( Doposud se uvádí 120-200 vojáků)
Proti nim pět zraněných partyzánů, ošetřovatel mnich a pětičlená rodina mlynáře, dobrého vlastence a dobrého člověka.
Necháme teď mluvit pamětníky a díky Romanu Babicovi, který je specialistou na události v Juříčkově mlýně a nezištně pomáhá i nám v Prlově, čímž bych mu chtěl také touto cestou poděkovat. Ale nechme mluvit archivy, ale nezapomínejme a nedejme zapomenout na to, co se může díky lidské povaze znova opakovat. Jsou to autentické přepisy i s chybami a dialektem používaným na Valašsku. Děkuji za pozornost.
Rodina Juříčků
3. dubna před 6h. ranní byli jsme vyburcováni ze spaní P. Janem Lukáškem, kterého poslali důstojníci, abychom na minutu opustili obydlí a šli do lesa. Než jsme si uvědomili situaci, vyhnaly nás první výstřely, bez teplého oblečení a bez jídla k lesu, kde nás obmotali a vodili jako psy z místa na místo. Konečně asi 50m od domu nás posadili na chladnou zem k lesu, a vyslýchali. Potom nás přinutili se dívat na jejich počínání, a střežili nás esmani ze všech stran, zdali jevíme strach a dávali pozor na naši řeč. Obstoupili pouze nás a Juříčky. Jak Juříčkovi vyšli do lesa, tak se vrhli jak šelmy na obydlí a rabovali. Nejdříve stodoly a kůlny pak ze chléva vypustili drůbež, co se dalo chytili a zabíjeli. Seděli jsme v lese v levo, odkud jsem viděla do dvora našeho i Juříčkového, jak se dobývali všude násilím. U Juříčků nejdříve dobývali okénko do sklepa, které bylo zaházené hromadou desek a jiných věcí.
Pak hodili do okénka pancéřovou pěst. Pak nás převedli na jiné místo, zase vyslýchali, že co pasekář, bandita a partyzán. Stále se ptali, kolik máme banditů u nás a kolik u Juřičků. Zapřeli jsme všechno, nic nemáme a o ničem nevíme, přesto, že hrozili smrtí. Potom jsme byli zase přehnáni přes potok na pravo za Juříčky, leč pana Juříčka ani Janka tam už nebylo. Jen co jsme si sedli, přišel voják pro paní Juříckovou a děvčata. Po tuto dobu nepřestaly palby výstřelů a výbuchů. Pak na chvíli klid na dvoře, až padl výstřel pak křik a dva výstřely.
To platilo paní Juříčkové a děvčatům. Pak vynášeli od Juříčků věci na dvůr a živobytí vozili v měchách . V největší hrůzi si pustili gramofon s největším šlágrem a chrchtot esmanů nebral konce. K tomu jěště asi za 1⁄4 h. po odvedení paní Juříčkové přišli pro mne. Vedl mne za ruku na náš dvůr, tam sedělo gestapo, nevím už kolik, u zahrádky měli uvázaného psa, ten po mě skočil tak, že jsem odskočila. Řekli mně, že páchnu banditama, abych šla blíž k tomu psovi ten prý to potvrdí. Vyslýchání nebralo konce, stále se ptali, kdo k nám chodil a kdo k Juříčkom, kterými dveřmi přijímali zdali se navštěvujeme vespolek. Přes všechny hrozby zapírala jsem všechno leč ani mně nevěřili, řekli, že mně k tomu přinutí.
Františka Juříčková
Pak mě vedl za ruku na Juříčků dvůr, podívat se na mrtvé partyzány, zdali je znám. To snad byla nejkrutější chvíle pro mě, poněvadž tam leželi v krvi samí známí partyzáni, se kterýma jsem mluvila předtím ten večer 2./4. v 10.h večer. Poklesla jsem trochu a oni mně vedli jejím nohám, abych si prohlédla obličej, řekli mně jak se k nim nepřiznám, že mne položí k nim. Připravená na smrt, řekla jsem, že je neznám, jenom dva, to byli Juříčkovi, starý pán s Jankem. Nevím už, jak jsem se ocitla zpátky na našem dvoře, vím jen, že mne hltali očima ze všech stran. Pak jsem byla přivedena zase k gestapákům, kde mne překvapili otázkou; Zdali jsem hlášená v Leskovci. Byli informováni správně na Juříčky a mně řekli, že jim bylo oznámeno, prý v našem čísle bydlí vdova se čtyřmi syny. Ptali se, zase kdo jsem. S velikou prosbou mne zatáhli do světnice, kde byla hrozná spoušť. Ukázala jsem legitimaci a ostatní dokumenty. Řekli, že jeden pasekář jim řekl,jenom o matce a 4 synech. To se samými hrozbami mně propustili. Potom vyrabované věci naložili na náš vůz, dovezli nás k nám na dvůr a začali to nejhroznější divadlo, zapalovat. Poněvadž se báli vlést do Juříčkové stodoly pro slámu, odnesli náš len a tím zapalovali. Dovedli mne zpátky za maminkou a zase připomněli dívat se na tu hrůzu. Bylo strašné dívat se, jak červené jazyky pohlcovaly stodolu a pak se chytl obytný dům. Zas byl odveden bratr Jan, by kopal ve sklepě zeď. Poněvadž padl výstřel ze sklepa, všichni se rozutekli ven. Poněvadž hořela střecha domu přivedli zase bratra se dvěma sousedy, by zapálily v oknech záclony. S největším strachem chtěl bratr prosit, by nám aspoň dovolili nějaké věci zachránit, naliskali mu esmani až se odmlčel.
Konečně se esmani seřadili na 4. skupiny a odtáhli. Zůstalo u nás asi 40 obyčejných vojáků, teří nám dovolili hasit svůj domek, za stálého hlídání.
Okna byly vytřepané, živobytí, maso, sádlo, skrátka všechno bylo pryč, šaty 2 vycházkové, 1 páru bot vycházkových, 5m bílého plátna, 4m zefíru, dámské pracovní boty, deštník, kufr, ponožky bílé, punčochy. 2 pánské obleky vycházkové, boty vycházkové, košile, 2 spodky, gumový plášť. 4 hrnce mléka vypili, pak hrnce rozbili, smetanu, co se líbilo všechno brali. Dveře roztípli a ještě se smáli.
Krásnou mísu porcelánovou rozbili, na které jsem měla uloženo 35 vajec pro partyzány na čvtrtek 5./4. kdy si měli pro ně přijít. Dále dva litry koňaku vypili též pro partyzány, čehož je svědek zajatý partyzán. Drůbež, králíky vajíčka na kurníku posbírali a jěště ptali. Ještě jsme musili Juříčkovu drůbež pochytat, s největší skodolibostí je házeli do měcha. Konečně nadešel večer, celý den bez stravy a stálého střežení jsme usnout nemohli. Po celé dni nás obstoupili kulometama za stálého střídání, bez dovolení jsme ani krok do vesnice neudělali.
Ze všecké hrůzy, a přechlazení jsme onemocněli zvlášť maminka na dlouhou dobu v očekávání, co nám přinesou příští dny.
3. duben vryl mi v paměť obraz který nikdy nevymizí
Františka Machálková
Jan Juříček ml.
" Nemohl jsem to vůbec pochopiti, jak jen může člověk udělat takový hanebný a bestiální zločin, takže jsem ještě více zanevřel na německé vrahy.
Neboť nikdo nám již nemůže nahraditi rodinu Juříčkovu a člověk, který tuto rodinu poznal, nikdy na ni nemůže zapomenouti. A proto vzdávám čest celé rodině Juříčkové i slavným partyzánům, kteří byli upáleni za svobodu Československa. " Martinec Jan,
Leskovec č.91
Bylo to osudného dne,kdy jsem ráno asi v 8 hodin vyjel s koňmi zaset oves. Pole moje se nacházelo na pravé straně obce směrem k Valašské Polance na kopci.Když jsem dojel na místo, počal jsem rozsívat semeno. Tu přisel za mnou švagr Mucha Josef č.130, který pracova1 na blízkém poli a ptal se mne, co je to v dědině že se tam tak hemží těmi německými vojáky. Já jsem mu říkal, že ve vesnici říkají, že asi mají cvičení. Sedli jsme si na mez a pozorovali z části jejich počínání a shodli jsme se na tom, že to asi není nic dobrého, že něco za tím vězí, obzvláště když to bylo na pasekách kde se naši chlapci zdržovali.
Oba jsme cítili, jako by ve vzduchu něco viselo - taková tíseň - což se mi potvrdilo, když jsem počal znovu rozsívat. Volal na mne někdo z vesnice, z mostu, abych ihned jel domů s koňmi. Měl jsem za to,že někdo přijel s klisnou k hřebcům a měl jsem ráno hřebce odpouštěné, nechtěl jsem jet, až když na mostě byl už hlouček lidí a všichni na mne volali, abych ihned jel. Poznal jsem starostu a tak jsem zapřáhl a jel jsem domů. Když jsem sjel do vesnice, už na mne čekal pan starosta s velitelem od kriminální policie v civilu a jeden voják. Měl jsem lehký vůz /rakušák/ a pan starosta se ptal toho velitele, zda je ten vůz dobrý a on říkal, ze postačí a tak nasedli i s tím vojákem bez starosty a ihned na mne zostra, abych rychle jel směrem na paseky.
Když jsme odbočili z vesnice, říkal mně ten velitel, že uvidím, co dovedou partyzáni. Já na to neřekl nic, ale bylo mi jako v řetězech. Po chvilce jízdy mi zase povídá, že už šest týdnů se tam ty partyzáni skrývají a já zase nic. Když jsme dojeli na paseky naproti Josefu Martincovi, spustila se palba a on říkal a co ještě nejsou hotovi. Při těch slovech kázal mi zastavit. Abych počkal na místě až dostanu rozkaz a sám i s tím vojákem šel na místo hrůzy. Stál jsem asi 150 až 200m od místa činu, a co jsem spatřil nemůže mi do mé smrti vymizet z paměti. Dům Juříčkových obklopen byl těmi vrahy dokola střílelo se se všech stran do něj, jako by tam byla celá armáda nějakých vrahů a za tím tam bylo pár bezbranných poctivých lidí, kteří nechtěli nic jiného než svoje právo na život.. Když jsem tuto bestiálnost pozoroval a myslel při tom na našeho milého občana Jana Juříčka, co se nadřel i s rodinou, než si všechno pořídil a oni tak ze smíchem a šíleným smíchem, který se podobal dravé šelmě v pralese, kde nemůže zadávenému zvířeti nikdo pomoci z drápů šelmy a tak i tady jsme museli přihlížet na naše občany, aniž jsme tu chvíli mohli přiložit ruku k obraně. Vše ničili a vraždili. Asi po hodině stání, vyvedli ze dvora jednoho civila, který nesl otep lnu asi k zapálení stodoly, ale se jim zprotivil a otep hodil na zem, při čemž mu pak zavázali ruce vzadu a pak počali házet do stodoly pancéřové pěstě za čímž se stodola vzňala a ve chvilce byla celá v plamenech. Na pravé straně směrem na paseky seděli všichni sousedé Juříčkových pod stráží vojáků a jak jsem později zjistil, všichni vypadali jako mrtvoly. Naproti na druhé straně byli vojáci, kteří kradli, co se jim hodilo. Viděl jsem na vlastní oči, jak škrtili husy, kury a kozlata a cpali do baťohů a po kusy plátna, zkrátka co se jim hodilo.
Mařenka Juříčková
Bylo asi ke dvanácté hodině, když mi už nechtěli koně stát a přišel za mnou můj syn. Nechal jsem ho u koní a šel jsem za dotyčným velitelem, který se mnou jel, abych se ho zeptal co mám dělat, zda mohu jet domů. Na pravé straně dotyčného velitele, asi 50 m od něj stál druhý velitel SS, který na mne křiknul, bych šel za ním, což jsem musel poslechnout.
Tam mne nařídil se zbraní v ruce a namířením na mne, abych šel si sednout na horu, kde seděli ti nešťastní sousedé Juříčkových. Když jsem se vymlouval, že mám tam koně a že nemohu odejít, chtěl mne odstřelit. Došel jsem na místo a ten voják, který držel stráž nad nimi, mne poslal ke koním. Tak jsem stál ještě chvilku a přišel rozkaz, abych jel nahoru. Tak jsem jel.
Co jsem viděl na místě činu se naprosto nepodobá lidskému rozumu. Na můstku přes potok leželi naši chlapci, partyzáni tři. Jeden na znak, druhý stočený v klubíčku a třetí na boku, podivně stočen. Jaká mne pojala hrůza, to si žádný nedovede představit a nesměl člověk ukázat ani špetku soucitu, jinak byl odstřelen jak pes.Vše bylo tak střežené, že člověk se nesměl ani pořádně ohlédnout. Tak jsem dojel na dvůr souseda Juříčkového, kde stál žebřinový vůz naložený různými druhy zboží, do kterého jsem musel přepřáhnout a přes to, že jsem měl velmi dobré a pevné koně, zůstal jsem v potoku viset, kde jsme zlámali něco na voze, což mi pan starosta pomohl spravit a tak se jelo dále. Ale když jsme přijeli k můstku, kde leželi.1 mrtví partyzáni,už jich tam nebylo. Dle očitých svědků je hodili na mlat spálené stodoly a naházeli na ně různé odpadky a tak je upálili. Z domácích jsem neviděl nikoho, jelikož byli zničení než jsem tam přijel. Při jízdě dolů pasekama jsme ztráceli různé zboží, jako textil, mouku, zrno, střelivo, papír podobizny, dopisy a zkrátka vše možné. Když jsme přijeli do vesnice, chtěl jsem vypřáhnout a vézt koně domů, ale bylo mi přísně nařízeno, že dokud neseženu náhradní koně, že odjet nesmím a tak jsem musel ještě sehnat druhé koně a pak jsem jel teprv domů..Kolik dnů jsem se z toho všeho nemohl vzpamatovat a nikdy na tu hrůzu nezapomenu. Kdo tohle viděl a zkusil, ten nikdy těm bestiálním zvěrstvům neodpustí a na každém místě se bude dožadovat přísného odsouzení.
Josef Vychopeň č.52
. http://www.jurickuvmlyn.unas.cz
Tyto stránky vypracoval pan Roman Babica a za to mu patří velký dík obce Leskovec, ale i nás ostatních, kteří máme kruté Valašské jaro v srdci a nenecháme zapomenout na jeho oběti, kterých bylo 63 jen za období od 3.dubna do 2. května. Stále se nenašel politik nebo instituce, která by zrovnoprávnila vypálené obce v ČR. Od roku 2006 se nenašel nikdo ze zodpovědných, kteří by zaštítili obce a finančně zajistily důstojné připomínání těchto zvěrstev po celý rok, jak je tomu v Památníku Lidice. Nezodpovědná státní politika v těchto věcech stále jitří rány v srdcích pozůstalých ano je tomu tak a těch pozůstalých je mi upřímně líto viz. Reportéři ČT 26.2. 2015 třetí reportáž.
Kruté Valašské jaro a jeho bilance
(Leskovec-Juříčkův mlýn 8 mrtvých - tři partyzáni a celá rodina mlynáře, Vizovické paseky 3 mrtví, Újezd 3 mrtví, Ploština- vypálena- 24 mrtvých, Prlov - část vypálena 21 mrtvých, Vařákovy Paseky 4 mrtví
Lidé zodpovědní za tyto zločiny nebyli nikdy potrestáni.
/Kurt Werner Tutter, Walter Pawlowski, Erich Wienecke/
Tolik o první kapitole v kronice tragédií dědin ve Valašských horách. Přiznejme, že současný člověk je obrněn proti takovým výlevům citů jako byli ochotni připustit naši předkové, civilizace je obrněna denními přívaly hrůz z celého světa, ale svoji vlastní zemi ani trochu neznáte. Nestydíte se ?
Pokud ano, je to v pořádku, protože politikové a historické šachy komunismu a kapitalismu nadělaly ve výkladech tohoto období takovou spoušť, že to bude trvat ještě dlouho než se někomu podaří, pokud k tomu bude mít příležitost objasnit.
A pokud ne nemá smysl dále pokračovat.
Ale i když těch druhých bude více neustanou lidé zasaženi touto hrůzou, pátrat dál po střípcích, které by jim ukázaly zrcadlo konečné pravdy. Záměrně nechávám působit útržky příběhu aby si každý člověk mohl sám zapátrat po stopách historie své země.
Autor: Daniel Gargulák | pátek 3.4.2015
