Jarešův mlýn

První známá zmínka o mlýnu je z roku 1558, kdy mlýn koupil mlynář Jan od otce Matěje.

Urbář českodubského panství 1567(1590): Jan Seydl platí při sv. Jiří a při sv. Havlu 39 grošů úroku a má roboty 1 den při žních a 2 dny při stříhání ovcí. Rybník u Kohoutovic uveden jako pustý.

Po něm hospodařil na mlýně Václav Seidel. Po jeho smrti koupil mlýn od vdovy Doroty a sirotků 10. ledna 1618 Jan Tejm za 180 kop.

Po Janu Tejmovi na mlýně zřejmě hospodařil Kryštof Lefler, neboť ten 6. dubna 1638 mlýn prodal za 138 kop Kašparu Najmanovi tak, "jako ho Lefler užíval".

25. srpna 1642 koupil pustý mlýn v Kohoutovicích za 18 kop Šimon Šmíd. 

1644 od Šimona Šmída koupil za 18 kop Matěj Hejduk, připomínaný v urbáři ještrě 1657.

1656 za 30 kop koupil Pavel Paděla.

Dalším mlynářem byl od 13. května 1691 Adam Ruta. Koupil " týž mlejn sešlej neb chalupu od Pavla Paděly" za 65 kop. Dále se dovídáme, že "Adam Ruta týž mlejn sešlej sobě vystaviti míní a k tomu od vrchnosti dovolení má, pročež bude povinen, mimo co se posavad jako kontribuce a ouroky platilo, ještě z mlejnice, jak vystavěn bude, jistou činži podle uznání ročně platit.

Po vystavení mlýna měl Adam Ruta povinnost platit každoročně  úroky 10 kop. K mlýnu patřili "ze vsi Petrašovic hosdpodářové : Martin Vlk / č.20/, Václav Melichar /č.6/, Jan Dědek ml. /č.21/, Daniel Housejk /č.7/, dále ves Kohoutovice celá, sedlák Vesecký a kocourovští chalupníci, též ze vsi Bílýho z gruntů Matěje Nováka, Jana Hořáka, Jiřího Kočvary, Václava Bláhy".

V roce 1726 koupil Jan Jakub Rutta po zemřelém otci mlýn a chalupu od ostatních sourozenců: Františka, Karla, Adama, Josefa, Václava, Ferdinanda, Eleonory, Johany, Samuely, za 600 kop. Hotově složil 100 kop, ostatní splatil po 40 kopách.

O třicet let později koupil jeho syn Jan Jakub Rutta mlýn opět od svých sourozenců: Kateřiny, Alžběty, Terezie, Johany, Doroty, Anny, Veruny, Františka za 428 kop. Po jeho smrti koupil mlýn roku 1811 František Florián i s 9 jitry pozemků za 4000 zlatých. (EN)

V roce 1846 přešel mlýn s 7 jitry pozemků prodejem na Jana Koška z Vesce čp. 4 za 5.900 zlatých konvenční měny.

1854 mlýn převzal za 4.000 zl. syn Jan Košek.

Jan Košek pravděpodobně vystavěl roku 1874 novou mlýnskou budovu. To naznačuje letopočet 1874 s iniciálami JK nad vchodem do hospodářské části budovy. V roce 1879 převedl vlastnické právo na svoji dceru Marii, která se provdala za Václava Jareše z čp. 3, který se ujal jejích rodičů ujal mlýna.

Dalším vlastníkem se stal jeho syn Josef, narozený roku 1888. Byl velmi ambiciózní a podnikavý. Zmodernizoval mlýn, vystavěl u něho velkou stodolu, postavil na Oharce nový jez, vybudoval novou cestu údolím do Petrašovic včetně nového mostu přes Oharku. Protože provoz mlýna trpěl často nedostatkem vody, zakoupil nový parní stroj. Tím se zadlužil.

 S vypuknutím 1. světové války musel zadlužený mlynář Josef Jareš narukovat. Přestalo se mu dařit i v osobním životě. Chtěl se rozvést se svou ženou, ale legálně to nešlo, proto přijal maďarské státní občanství a rozvedl se v Pešti. Pak se oženil s Marií, rozenou Dědkovou. Ve 20. letech doplnil zařízení mlýna o dynamo, které osvětlovalo nejen mlýn, ale i několik chalup v Kohoutovicích.

V roce 1929 postavil Josef Jareš naproti mlýnu velkou stodolu a chlév.

V roce 1930 je v dokumentu Seznam a mapa vodních děl Republiky československé jako mlynář uváděn Václav Jareš.

Ve třicátých letech nemohl už mlýn konkurovat družstevním mlýnům v Sedlišťce (Trávníčku) a ve Třtí. Ve mlýně se tehdy už nemlelo, zařízení se využívalo ke šrotování.

V době 2. sv. války se zde tajně konaly taneční zábavy, které byly v době protektorátu zakázány. Vzhledem k odlehlé poloze místa na samotě bylo malé nebezpeční prozrazení (informace od souseda - pamětníka)

Josef Jareš umírá počátkem 40. let.

Posledním mlynářem je Miloš Jareš, který ve mlýně provozuje šrotování obilí asi do roku 1947.

Miloš Jareš stále ještě splácí dluh, který nadělal modernizací mlýna Josef Jareš. Úplně se mu dluh podaří umořit začátkem 50. let.

Majitelem objektu je vnuk posledního mlynáře Jareše. V nemovitosti však nikdo nebydlí, objekt není udržován a chátrá. Pravděpodobně v zimě 2005/2006 se v důsledku velkého množství sněhu propadla střecha stodoly, k opravě nikdy nedošlo. Na leteckém snímku z roku 2003 je stodola ještě s neporušenou střechou, na leteckém snímku z roku 2006 je střecha již propadlá (viz ikonografie). V současnosti zbývají ze stodoly pouze trosky obvodových zdí.