Přepadení mlýna
Ve mlýně kdysi hospodařil mlynář známý svou poctivostí a jeho žena pohostinností. Pýchou rodičů byly dvě dcery, mladší Anička a starší Mařenka, která vynikala krásou, doplněnou navíc na dívku neobyčejnou statečností a nebojácností.
O Vánocích, po štědrovečerní večeři se pan otec s panímámou vypravili do kostela v Lipníku na půlnoční. Aby mlýn nezůstal opuštěn, domluvili se, že děvčata půjdou na jitřní. Jaká rána osudu jejich rodinu postihne, netušili.
Když bylo zanedlouho po odchodu rodičů velebné ticho narušeno nezvyklými zvuky, Mařenka přistoupila k oknu, aby zjistila, co se venku děje. Ke svému zděšení zahlédla tři muže, jak se chystají vniknout do mlýnice. Honem vysvětlila sestře, co je nutné udělat: "Ty poběžíš do Lipníka pro pomoc, pustím tě zadními vrátky. Pospěš si a o mě se neboj. Budu bránit mlýn, dokud s pomocí nepřijdete."
Anička, která chvatně opustila dům, netušila, že se vydává na svou poslední cestu. Zahlédl ji totiž lapka hlídající kolem mlýna. Ten pochopil, že má v plánu přivolat pomoc, dívce nadběhl a na pokraji lesa ji zavraždil.
Mezitím lupiči poznali, že pevnými dubovými dveřmi se do mlýna nedostanou. Proto jejich náčelník rozhodl: "Chlapi, zbytečně se namáháme. Když to nejde dveřmi, půjde to jistě oknem. Sežeňte někde žebřík!"
Mařenka se zatím připravovala na nevítané návštěvníky. Do oka jí padla tesařská sekera, odložená na truhlici. Vzala ji a odhodlaně přistoupila k oknu. Byl nejvyšší čas. Lupiči přinesli žebřík a první už lezl nahoru. Hravě vypáčil nepříliš pevné okno a dral se dovnitř. Mařenka v pravý okamžik udeřila a lupičovo tělo padlo na podlahu. Stejný osud očekával i dalšího.
Náčelníkovi už bylo divné, proč chlapi nedávají smluvené znamení, a tak sám vystupoval nahoru velmi obezřetně. Tentokrát Mařenka trochu zaváhala. Rozmáchla se, ale lupič její ráně ještě stačil o kousek uhnout. To mu zachránilo život. Omráčen, s velkou tržnou ránou na hlavě, spadl ze žebříku na dvůr. Záhy ho vzkřísil studený sníh. Z posledních sil a s pomocí druha hlídajícího před mlýnem se dovlekl do tajné skrýše v lese. Zde přísahal, že se brzy strašně pomstí.
Když se rodiče vrátili z půlnoční mše, Mařenka jim všechno podrobně vylíčila, ale ze všeho nejvíce jí ležela na srdci starost o sestru, které se jistě něco cestou stalo! Proto se bez váhání vydali Aničku hledat. Jenže uprostřed noci, pouze při svitu luceren, bylo pátrání obtížné. Našli ji teprve ráno. Žel, pomocí jí nemohli.
Následující týdny a měsíce se vůdce loupežné bandy léčil ve skrýši ze zranění a čekal na vhodnou příležitost k pomstě.
Jednoho dne se Mařenka při sbírání bylinek zatoulala až do blízkosti Jarošovy zmoly, ponurého místa, kterému se vesničané vyhýbali a raději je oklikou obcházeli. Proto jí bylo divné, že zaslechla lidské hlasy. Opatrně se přiblížila k okraji rokle. Na jejím dně vůdce bandy právě vysvětloval svůj plán na noční přepadení mlýna. Teprve nyní si Mařenka uvědomila, že mluví onen muž, kterého na Štědrý večer poranila. Bezpečně ho poznala podle dlouhé jizvy na hlavě.
Dále Mařenka nečekala. Odsunula se do bezpečné vzdálenosti a utíkala jako šílená domů. Jakmile otci pověděla, co se chystá, mlynář se bez meškání vypravil do myslibořického zámku pro pomoc. Odtud poslali do mlýna ozbrojené dráby, k nimž se připojilo i několik nebojácných vesničanů.
Dlouho na nezvané hosty nečekali. Sotva nastala noc, měly události rychlý spád. Hned jak lupiči vnikli na mlýnský dvůr, byli obklíčeni. Drábi je spoutali a odvedli do zámku, kde v tamním vězení čekali na soud.
Za nějaký čas se mlynář s rodinou odstěhoval do města. Přes veškerou snahu nemohli zapomenout na tragické Vánoce. Pobyt ve mlýně jim stále připomínal navždy ztracenou Aničku.
