Teprve v r. 1655 se uskutečnil prodej "místa a mlejniska všeho pustého a od lidu švédského vniveč obráceného" na ostrově Lazcích na pozemcích kláštera Jiřímu Martiškovi a jeho ženě Marině, přičemž se v listině podotýká, že mlýn patřil klášteru od doby Václava, krále českého a markraběte moravského. Zbytky mlýna se dvěma vodními koly, dvěma žlaby a třetí prázdnou výpustí Martišek koupil za 1000 zl., přičemže se mu na opravu dalo 500 zl. Ze smlouvy se také dovídáme, že se u mlýna odedávna nacházel rybní haltýř, který musel mlynář znovu obnovit, aby ho mohl i nadále užívat klášter sv. Kláry. Martiškovým nástupcem se stal Mikuláš Porazil, který smlouvou ze 7.8.1679 prodal lazecký mlýn městu Olomouci za 1446 zl. a to se svolením abatyše Magdaleny Skočovské, ale nadále zde zůstal až do r. 1685. A od tohoto roku až do poloviny 19. století bylo majitelem mlýna město Olomouc. V letech 1689-1695 se ve mlýně objevuje jako nájemce Jiří Gatter (Gotter) a po jeho smrti mlýn do r. 1698 vedla jeho žena. Dalším nájemcem se stal Matyáš Müller z Uničova a to v r. 1699, spravující mlýn až do r. 1704. Od následujícího roku do r. 1710 jej vedl Melichar Rischer. Velikost mlýna se zřejmě až do této doby neměnila a mlýn měl neustále dvě složení. Tomu také odpovídá výše nájmu, která činila v r. 1711 128 zl., r. 1712 136 zl. atd. K zásadnějším úpravám mlýna - zvětšením počtu mlýnských složení - zřejmě došlo v letech 1715-1725, protože r. 1726 platil nájemce již 220 zl. Poslední významná přestavba mlýna pak proběhla v letech 1726-1746 a nájem v r. 1754 činil již 340 zl., aby se konečně od r. 1755 ustálil na výši 360 zl., které pak mlynáři platili až do r. 1849.
V letech 1710-1720 měl mlýn v nájmu Šimon Miksch. Za jeho nástupce Gottfrieda Titze byly provedeny na mlýně různé, především zednické práce, na kterých se podílel i J. Kniebandel. Po Titzově smrti vedla mlýn určitou dobu jeho žena Anna Rosa a v r. 1745 zde již máme doloženého mlynáře Gottfrieda Schreyera a po něm pak Ondřeje Potsche. Za pruského obležení města mlýn jistě válečnými událostmi utrpěl, i když o tom nemáme přímých zpráv. Smlouvou z 1.7.1754 pak prodalo město mlýn se třemi složeními do emfyteutického nájmu Karlu Františku Pudelovi (Pudilovi) za 980 zl. a činži 360 zl. Udržování splavu v Černovíře jakož i udržování přívodu vody k mlýnu (čištění náhonu) patřilo až do r. 1859 k povinnostem města, ovšem mlynář platil městu pravidelný roční nájem. Po tomto roce tyto veškeré práce převzal lazecký mlynář a město se na těchto výlohách podílelo z jedné třetiny vzhledem k odebírání vody pro městský vodovod a to až do r. 1879.
V r. 1755 se sice připomíná jako mlynář jistý Lorenc Josef, ovšem k podstatné změně majitele došlo až po Pudelově smrti r. 1762, kdy smlouvou z 12. února koupil mlýn s příslušenstvím Matyáš Kuchler za 2420 zl. Touž smlouvou však Kuchler prodal mlýn za stajných podmínek svému švagrovi Josefu Hledigovi. Vlastní mlýn se tehdy skládal z mlýnice se třemi složeními, z jedné velké a jedné malé obývací místnosti, kuchyně a komory. K mlýnu samozřejmě patřila ještě hospodářská stavení. V r. 1764 mlýn opět změnil majitele a novým mlynářem se stal Adam Placzek z Prostějova. V r. 1773 se zde objevuje Jan Lachnik. Smlouvou z 21.9.1776 získal mlýn Filip Ploth, první cechovní přísežný, který ho 4.9.1779 prodal Janu Woletzovi. Woletz byl také v letech 1800-1812 starším přísežným mlynářského cechu.. V r. 1780 byl mlýn rozšířen o jedno složení a měl tedy čtyři složení. Po smrti Jana Woletze (13.2.1814) přešel mlýn do vlastnictví jeho dvou dcer Františky (provdané Machánkové) a Anny (Ebnerové). Smlouvou z 5.8.1817 prodaly obě zmíněné mlýn na Lazcích Josefu Sedláčkovi, mlynáři z Nového mlýna za 22.000 zl. konvenční měny. Mlýn změnil majitele až 3.7.1832, kdy ho Sedláček prodal Josefu Heroldovi z Litultovic za 15.000 z. konvenční měny.
