Nájem ze Sladového mlýna do městské pokladny byl již v 16. století ve stovnání s ostatními mlýny poměrně vysoký. Již v r. 1513 činil 116 zl. 21 gr., v r. 1533 to bylo 77 1/2 kopy grošů, r 1545 155 kop, v r. 1566 již 218 kop, v r. 1596 693 zl. a v r. 1611 již 1186 zlatých. Z výše nájmu jednoznačně vyplývá, že jsou v ní zahrnuty také nájmy ze soukenické valchy a snad i z barvírny a z nedaleko ležící brusírny.
V r. 1608 zde byl mlynářem Jan Gromus, ale od r. 1611 se záznamy o Sladovém mlýně ztrácí, i když z jiných písemností bezpečně víme, že existoval. Stejně jako Kamenný mlýn nebyl zničen ani za švédských válek, o čemž svědčí i plán obležení města císařskými z r. 1643 a 1644. Asi od r. 1668 zde působil mlynář Martin Schike, kterého městská rada na jeho žádost uvolnila z mlýna r. 1670. Po něm mlýn převzal jeho tovaryš Jiří Merkl, který sice chtěl odejít z mlýna již v r. 1674, ale nakonec ho tam máme doloženého ještě v r. 1680. Celkem nelogicky se v r. 1679 objevilo jméno dalšího mlynáře, kterým byl Jiří Polierer. O velikosti mlýna máme pouze jednu konkrétní zmínku a to z r. 1661, kdy měl mlýn celkem pět mlýnských složení, z toho dvě na sklad a tři na mouku.
V souvislosti s opravou městských hradeb v druhé polovině 17. století městská rada rozhodla v r. 1680, že má být Sladový mlýn zrušen. Proto také došlo k opravě Kamenného a nové výstavbě Nového mlýna, které měly převzít produkci mlýna Sladového. V této souvislosti také olomoučtí sladovníci několikrát žádali magistrát v letech 1681-1682, aby jim byl vykázán nový mlýn k semílání sladu. Samostatný mlýn na mletí sladu již nebyl nikdy obnoven, i když i poté se v archiváliích objevují jména sladových mlynářů, což však již nebyli mlynáři v pravém slova smyslu, ale sladovníci, kteří slad zpracovávali.
